Trenéři ve škole oslavili před prázdninami 15 000 odučených hodin napříč různými sporty a disciplínami. Před nástupem letních prázdnin je však nutné ohlédnout se za minulým rokem a v našem případě také oslavit jedno významné jubileum. Jaké? To vám prozradíme v tomto článku.
Je to opravdu tak! Projekt Trenéři ve škole ještě před prázdninami oslavil 15 000 odučených hodin napříč různými sporty a disciplínami. Jde o velmi významný milník, o kterém se nám v našich začátcích před 5 lety snad ani nesnilo.
Do programu je v tuto chvíli zapojeno 17 škol, 13 sportů a více než 30 trenérů. Každoročně s námi trénuje více než 3 600 dětí. Doufáme, že se toto číslo bude do budoucna dále rozšiřovat a že se bude pohybem bavit ještě více žáků.
Moc dobře víme, že bez vás by to nešlo. Chtěli bychom proto tímto poděkovat všem školám, trenérům, ale samozřejmě také i rodičům a dětem samotným za jejich neutuchající podporu. Věříme, že při nás budete stát i nadále v cestě za dalšími tisícovkami hodin.
V neposlední řadě děkujeme také městu Kladnu, zejména primátorovi Milanu Volfovi, který myšlenku programu Trenéři ve škole od začátku přijal za svou. Právě díky podmínkám, které nám město Kladno vytváří, jsme se v loňském školním roce stali první lokalitou v Česku, kde naši trenéři působí na všech základních školách od prvních až po páté třídy.
Stejně jako děti si i Trenéři ve škole dají přes prázdniny krátkou pauzu. Potřebujeme totiž zregenerovat naše svalová vlákna a nechat tělo odpočinout. To však rozhodně neznamená, že bychom usínali na vavřínech, naopak.
Během prázdnin budeme totiž připravovat plán na období od září do prosince. Děti se tak už teď mohou těšit na nové aktivity, sporty i nové tváře v našich řadách. Čeká nás další školní rok plný radosti z pohybu a zábavných aktivit.
Ani o prázdninách však nezapomínejte na pravidelný pohyb, abychom se v dalším školním roce sešli v co nejlepší formě.
Těšíme se na vás!
Valentina Vosyková trénuje fotbal a florbal a do programu Trenéři ve škole se zapojila teprve před měsícem. Přesto už ví, co v hodinách tělesné výchovy funguje: méně příkazů, více hry a prostor pro každé dítě bez ohledu na jeho kondici. V rozhovoru popisuje, jak se liší práce s prvňáky a páťáky, proč sama jako žákyně tělocvik neměla ráda a co ji na hodinách ve škole překvapilo nejvíc.
Od malička jsem dělala gymnastiku, pak jsem hrála basket. Zkoušela jsem vlastně všechno, ale nakonec jsem u basketu zůstala. Teď trénuju fotbal a nově i florbal.
Je to něco jiného, to jo. Ale za školu jsem na florbal chodila, takže vím, jak se florbalka správně drží, a ten sport trochu znám.
Děláme slalom, střelbu na branku, různá průpravná cvičení. Ale děti většinou chtějí hlavně hrát, to je baví nejvíce. Jsou dost soutěživé.
Prvňáčci mi přijdou klidnější, ještě trochu nevědí, co je čeká. Čtvrťáci a páťáci jsou naopak hrozně hrrr na všechno, křičí, jsou soutěživější. Ale jinak v přístupu k nim zásadní rozdíl nedělám.
V klubu by to šlo víc do tréninku ve smyslu nějakého výkonu. Tady ve škole je to o zábavě. Na děti netlačím, aby něco musely splnit, nejde o výkon. Hlavně chci, aby se zapojily a hýbaly se. Když sedí pět hodin v lavici a pak přijdou na tělocvik, potřebují si hlavně odskočit a užít si to. Já sama jsem se na tělocviku taky moc nehýbala, takže vím, o čem mluvím.
Nerada. Fakt jsem nechtěla chodit, furt jsem se omlouvala. Bylo to: „Musíte udělat tohle, tohle a tamto.“ Žádná zábava. Chci, aby to děti v mém podání vnímaly jinak.
Překvapilo mě, kolik dětí se prostě nechce hýbat. Hodně z nich má nadváhu a cvičit nechtějí – bojí se, nebo je to fyzicky bolí, píchá je v boku. Za mých školních let to tak časté nebylo, nebo jsem to aspoň takhle nevnímala. Zároveň je to hodně škola od školy, třída od třídy, dítě od dítěte. Jsou děti, které se zapojí bez problémů, a když narazí na své limity, zastaví se, prodýchají a jdou dál. Ale někdy si dítě prostě sedne a cvičit odmítne.
Asi měsíc. Velice krátce.
Určitě. Dalo mi nový pohled a nové hry – co s dětmi dělat, co ne, jak k nim přistupovat. Já už dva roky trénuju fotbal, takže základy jsem měla, ale školení mi ukázalo víc pohybových her a jiný úhel pohledu na práci s dětmi.
Přesně tak. Úroveň motivace je napříč třídami a ročníky velmi různá a s tím je potřeba počítat.
Pozitivní zážitky mám z každé hodiny. Na konci se vždycky trochu zklidníme, děti si vzájemně masírují záda a já se jich zeptám, jaká byla hodina. A oni vždycky říkají, že to bylo lepší než normální tělocvik a že by chtěly, abych chodila každý den. To je pro mě ta nejlepší zpětná vazba.
Je to náročné, zvlášť když máš za sebou třeba první a čtvrtou třídu – to je obrovský rozdíl. A pak přijdou čtvrťáci, kteří říkají, že je to nebaví a ať děláme něco jiného. Navíc v malé tělocvičně, kde je dětí moc – to chce trochu energie navíc.
K tomu jsem se dostala přes sestru, která studuje pedagogiku a má bakaláře. Potřebovala někoho, s kým by mohla trénovat fotbal, tak jsem to zkusila a začalo mě to bavit. A pak přišla nabídka zapojit se do programu Trenéři ve škole s florbalem. A baví mě to moc.
Když to srovnám se svými vzpomínkami na základku – tady si opravdu hrajeme. Je to zábava, ne seznam úkolů k odškrtnutí. A vidím, že se děti víc zapojují. Snažím se i o to, aby spolu mluvily, aby se nevytvářely partičky mezi kamarády a nedocházelo k vyčleňování druhých. I v tom vidím svůj přínos.
Roky se věnuje práci s mládeží v basketbalovém klubu, sám působil ve školství. Teď se Radek Miška připojil k programu Trenéři ve škole. Do hodin ale přináší daleko víc než práci s míčem. Zaměřuje se na pohybovou všestrannost a sám se přitom učí nové věci. Cenným doplňkem mu bylo i zaškolení na práci se švihadlem, které má v jeho hodinách pevné místo.
Program jsem znal, a když jsem pak viděl reklamu v Kamelotu, říkal jsem si, proč se nezapojit, když ten projekt dává smysl.
Jsem basketbalový trenér, ale hlavně zastánce všestrannosti. Když vidím, kam se sport ubírá, věřím, že děti by měly být pohybově všestranné – pokud by jednou chtěly vyměnit sport, na který se zrovna zaměří, budou na to připravené. Výsledky u dětí nejsou podle mě to podstatné. Důležitější je všestranný rozvoj.
Od pěti do deseti let. Je to velký věkový rozptyl, ale dá se s tím pracovat. Za svá léta jsem trénoval všechny věkové kategorie, ale tato je taková ryzí. Baví mě na ní to, že výsledky by neměly hrát hlavní roli. Bohužel na turnajích se čím dál víc setkávám s dětmi, které jsou výrazně napřed — buď jsou opravdu všechny tak šikovné, nebo to mají vydrilované. Přitom by si děti v tomhle věku měly hlavně hrát a bavit se, aby se sportem nekončily v patnácti. Sport by pro ně měl být celoživotní záležitostí.
Učil jsem na základní škole a teď jsem zaměstnaný u hasičů.
Ne, nijak zvlášť. My bychom na tom jako děti sami nebyli jinak, kdybychom taky měli telefony a všude nás vozili autem. Rodiče přivezou děti do školy, pak spěchají ze zaměstnání na placené kroužky a když se večer sejdou, jsou vystresovaní. Ti, kteří nejsou unavení z práce, se dětem věnují — ale dneska to tak moc nefunguje. Dospělí honí peníze, a když nemají klid v práci, doma si ho dělají tak, že vrazí dětem do ruky tablet. Já si to uvědomuji, a proto se snažím aspoň vlastní děti a děti kamarádů tahat ven. Věřím, že čas je důležitější než peníze.
Stačí jim dát prostor a vytáhnout je ven — samy se zabaví. Neznamená to, že by se těšily domů k počítači. Venku na to rychle zapomenou. Samy od sebe na to ale nepřijdou. Potřebují příklad.
Anežka, která nás školila, je nadšený člověk — a když ti někdo něco předává s nadšením a úsměvem, hned tě to víc baví. V běžné vyučovací hodině není moc prostoru, ale švihadlo jako hlavní náplň hodiny může být opravdu zábavné. Za ty tři týdny jsem ani nestačil vyzkoušet všechny triky a cviky, co nás naučila. Rád bych si to někdy pořádně prošel, ale i takhle je švihadlo pevnou součástí hodin, které vedu.
Slyšel jsem i zklamání — jednou jsem přišel jako náhrada za judisty, tak byly děti trochu zklamané, že judo nebude. Ale na to rychle zapomněly. Na konci hodiny ani nevěděly, že byli na začátku zklamané. Zatím jsem se nesetkal s dítětem, které by řeklo, že ho švihadlo nebaví.
Rozhodně, hned jsem je zařadil na jedno stanoviště jako součást kondiční přípravy. Máme víc trenérů, takže to šlo snadno. Bylo vidět, že děti ze sportovních kroužků švihadlo znají a zvládají ho bez problémů — ty jen slovně motivuješ. Ale u dětí, které švihadlo drží podruhé nebo potřetí v životě, je zase krásně vidět radost, když přeskočí třikrát za sebou. Ty postupné kroky — to je asi ten hlavní cíl.
Zásadní. Paní učitelky jsou za roky, co tu program funguje, na ten systém zvyklé, rády naslouchají a myslím, že jim i vyhovuje, že jsou děti rozdělené do skupinek — můžou se věnovat dětem individuálněji. Navíc od trenérů dostávají podněty, které pak využijí i jinde. Slyšel jsem, jak jedna paní učitelka říkala, že hry použije na táboře. Když vedeš hodinu sám s pětadvaceti dětmi, část cvičí a zbytek stojí, je to špatně. To není filozofie Trenérů ve škole.
Vždycky říkám, že mě baví práce s dětmi víc než s dospělými — jsou spontánnější. Z těch hodin odcházím fyzicky unavený, ale psychicky ne. Pro děti je hlavní přínos pohyb navíc a s tím i potenciálně lepší zdraví do budoucna. A i učitelky si trochu oddechnou. Celý projekt je dobře uchopený – i když rozjet něco takového muselo být náročné po materiální i organizační stránce. Jsem rád, že to funguje, protože díky tomu se děti hýbají. A to je to, na čem záleží.
Program Trenéři ve škole funguje na Kladně už pátým rokem a zapojuje stále více odborníků z různých sportovních odvětví. Aby mohli nově příchozí trenéři obohatit nabídku aktivit pro děti, prošli speciálním školením zaměřeným na práci se švihadlem. Vedla ho Anežka Bočková, bývalá artistka a reprezentantka v této disciplíně. Pro kladenský program je to další krok v rozvoji a zároveň příklad dobré praxe, která inspiruje i další lokality v Česku.
Program Trenéři ve škole zapojuje proškolené sportovní trenéry přímo do hodin tělesné výchovy, kde v pravidelné rotaci spolupracují s pedagogy na pohybovém rozvoji dětí. Principem není výběr talentů, ale práce se všemi dětmi bez ohledu na jejich pohybové schopnosti. Cílem je vytvořit u dětí ve formativním věku pozitivní vztah k pohybu, který ovlivňuje nejen jejich fyzické zdraví, ale i duševní vývoj a schopnost učit se.
Kladno se k programu připojilo na podzim 2021. Tehdy trenéři začali docházet do hodin tělesné výchovy v prvních a druhých třídách zdejších základních škol.
„Teď tu program běží pátým rokem a hodnotíme ho velmi dobře, protože Kladno se dostalo do fáze, že tu trenéři působí na všech základních školách, a to na celém prvním stupni, tedy od prvních do pátých tříd,“ říká Antonín Barák, spoluzakladatel programu. „Věříme, že to obrovsky pomáhá jak pedagogům, tak dětem, protože si dlouhodobě mohou zkoušet různé sporty,“ dodává Barák a poukazuje na fakt, že na Kladně se do aktivit vedených školenými trenéry každý rok zapojí na 3600 dětí.
Kladenský trenérský tým aktuálně sdružuje na tři desítky školených odborníků s expertizou ve dvanácti sportovních disciplínách – od fotbalu a hokeje přes gymnastiku a tanec až po florbal nebo atletiku. Právě pestrost nabídky je jedním z klíčových principů programu. Když se objevili noví potenciální trenéři s odborností v už dostatečně personálně pokrytých aktivitách, nabídl jim koordinátor Marcel Kučera variantu rekvalifikačního školení na práci se švihadlem.
Vedla ho Anežka Bočková, která se švihadlem cestovala po Evropě jako artistka, reprezentovala Česko na mistrovství světa v této disciplíně a od roku 2021 vede sportovní oddíl, s nímž získala několik titulů mistra republiky. V programu Trenéři ve škole následně sama působila a švihadlo do něj vnesla jako novou disciplínu.
„Spousta lidí si představí pod švihadlem kondiční trénink, kdy se jenom skáče. Vypadá to jako fyzicky velmi náročná a nezábavná aktivita, ale já se snažím se švihadlem pracovat hravou formou a ukázat, že může být skvělou zábavou, která ale přitom přináší veškeré benefity pro fyzickou kondici,“ vysvětluje Bočková.
Skákání přes švihadlo podle ní rozvíjí koordinaci, kreativitu, vytrvalost i rytmus. „Spousta dětí má zpočátku ze švihadla respekt, ale jak to zkusí, zvlášť když to pojmeme hravou formou, tak k tomu získají skvělý vztah a ve finále je to moc baví a jsou motivované pokračovat dál,“ dodává.
Antonín Barák vnímá kladenské školení jako příklad dobré praxe, kterou lze přenést i jinam. „Když mě Marcel upozornil, že plánuje uspořádat dodatečné školení pro kladenské trenéry, byl jsem velmi potěšený. My samozřejmě na centrální úrovni nejenže provádíme s trenéry vstupní školení, ale také pravidelně doškolujeme," říká Barák.
Práci se švihadlem považuje za velmi vhodnou aktivitu právě pro prvostupňové děti, u nichž je rozvoj koordinačních schopností klíčový. „Tohle specifikum nabízíme i do dalších lokalit, to znamená, že už na to další koordinátoři aktivně reagují a podobným způsobem provádějí doškolování v práci se švihadlem i dalšími pomůckami ve své lokalitě,“ doplňuje.
Barák vyzdvihuje i další kladenské specifikum – projektový den pro prvňáčky na začátku školního roku, kdy se děti i učitelé mohou s programem a trenéry seznámit ještě před zahájením pravidelné výuky. „Myslím si, že se mohou cítit daleko bezpečněji, když vědí, co je čeká, a mohou se těšit na různé trenéry a sportovní aktivity,“ uzavírá.
Program Trenéři ve škole tak na Kladně dokázal za pět let vybudovat funkční systém, který kombinuje odbornost, pestrost a dlouhodobou práci s dětmi. A jak ukazuje nedávné školení, má kapacitu se dál rozvíjet.
Dvaadvacetiletý kladenský volejbalový trenér Pavel Stružka učí na prvním stupni kladenských základních škol děti pracovat s míčem tak, aby si osvojily základy skutečné odbíjené – od prvních dotyků po jednoduchou hru. Co si děti z jeho hodin odnášejí a co naopak dává program Trenéři ve škole jemu?
Už třetím rokem a jsem s tím pořád moc spokojený.
Doporučil mi to trenér přímo v mém volejbalovém klubu. Řekl mi, že na příští rok shání dalšího trenéra, aby rozšířili kapacitu pro volejbal. Zrovna jsem dokončil sportovní gymnázium na Kladně a začínal studovat trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze. Projekt mě zaujal, prošel jsem vstupním kurzem a začal jsem se zapojovat jako trenér.
Určitě. Beru to jako praxi, ale zároveň i jako zábavu, takový koníček. Baví mě to s dětmi a je to zase něco jiného než výkonnostní sport v klubu, kde jsem každé odpoledne a trénuju dívčí tým na vysoké úrovni. K tomu ještě sám aktivně hraju. Tohle je pro mě takové „odfrknutí“ a spíš zábava.
Jako hráč hraju 2. ligu mužů za B tým Kladna. Ještě před rokem jsem hrával nejvyšší soutěže dorostenců a juniorů. Zároveň se mi podařilo dostat do reprezentačního výběru jako trenér, kde dělám asistenta trenéra u týmu U18 dívek. Už jsem se účastnil kvalifikačního turnaje na mistrovství Evropy, je to pro mě obrovská příležitost se trenérsky prosadit.
Překvapivě si myslím, že děti jsou s míčem docela šikovné samy od sebe. Hned si vezmou míč a zkouší házet, kopat a podobně. Kluci samozřejmě hodně kopou, holky jsou často opatrnější. V rámci pěti rotací vždycky volím náročnost podle dané třídy. Myslím si, že se děti vždycky nějak posunou. U čtvrťáků a páťáků už zkoušíme i přímo hru, včetně podání, a občas se to i docela daří. Nemůžete se na to samozřejmě koukat měřítkem z výkonnostní úrovně, ale někdy to vypadá fakt hezky. Základy do dětí za těch pár hodin dostanete. Pak už to je o pilování techniky.
Rozhodně. V mých silách je zvládnout i těch 30 dětí, ale mnohem radši je rozdělím do menších skupin. V popisu práce máme, že se má pracovat po stanovištích, a já to dělám rád. Vezmu si třeba jen 10 dětí a jedeme přímo techniku volejbalu. Učitelka si mezitím vezme jinou skupinu a dělá s nimi svou část. Občas je i třetí stanoviště, kde jsou děti samostatně, ale záleží na tom, kolik jich je, jaká je třída a jak to ten den v tělocvičně vypadá. Snažím se dělat co nejvíc stanovišť, aby to bylo zajímavé a různorodé. Ne vždycky je to možné, ale snažím se to tam zapojit.
Přesně tak. Je lepší si to rozdělit, protože těch 10 dětí víc vidím, stihnu je obejít a opravit.
První rok mě to docela šokovalo. Nebylo to úplně „wow“, ale překvapilo mě to. A teď mám pocit, že každý rok je to horší. Třeba dneska mi děti říkaly, že jsou unavené nebo že je něco bolí už po pár minutách. Nebo přijdou během 45 minut klidně desetkrát, že se potřebují napít nebo jít na záchod. To mi přijde překvapivé. Já jsem byl vždycky nadšený, že si konečně můžu hrát s balónem a neřešit pití a podobné věci. Oni přijdou a několikrát se mě ptají, jestli můžou něco jiného, nebo že je to nebaví. To pro mě dřív neexistovalo, takže mě to docela zaskočilo.
Určitě. První hodinu často nevědí, co čekat, a bývají rozjívení. Než si na mě první jednu až dvě hodiny zvyknou, chvíli to trvá, protože já to mám spíš formální: pozdravíme se, dáme kolečko, chvíli si povídáme, a i po hodině si ještě něco řekneme. Na to nejsou moc zvyklí. Často mají tendenci hned utíkat pryč. Mně vyhovuje víc ten „formální“ rámec, takže pro ně je někdy těžší si na to zvyknout. Pak ale poslední hodiny bývají super, živé. Už vědí, co čekat, ví, že volejbal je fajn, a že tam nemám jen volejbal, ale i hry na začátku a na konci. Myslím, že je to baví.
Mně to dává jinou formu seberealizace. V klubu jsem často v roli asistenta, tady se můžu víc realizovat. Zároveň mě to vážně nabíjí. Pokud nemám pět hodin denně, tak je to super. Když mám třeba tři krásné hodiny, strašně mě to baví, ale od té další už bývám unavený. Každopádně jsem rád, že je to fajn prostředí. Děti mi dávají energii. A co dává projekt dětem? V mém případě to jsou konkrétně základy volejbalu. Získají představu, jak může vypadat trénink minivolejbalu nebo volejbalu, k tomu si vyzkoušejí nové pohybové hry. Myslím, že je to baví a že z hodiny odcházejí unavené, vyčerpané, a to je vlastně dobře. Mě to pak rozhodně baví taky.
Pátý rok působení školených trenérů na kladenských základních školách přináší do hodin tělocviku i řadu nových tváří. Jednou z nich je devatenáctiletá trenérka tance Kateřina Prošková z TK Admira, která v programu nachází nové zkušenosti i možné budoucí studijní směřování. V rozhovoru prozrazuje, jak do tanečních aktivit zapojit i ostýchavější články kolektivu.
Původně to v plánu nebylo, ale teď se přiznám, že to docela zvažuji i tím, že jsem s dětmi fakt hodně a uvědomila jsem si, že mě to baví. Takže dost možná podám přihlášku i někam tímto směrem.
Doporučila mi ho dva kamarádi z klubu. Oba byli v programu zapojení a chválili si, že je to moc fajn zkušenost. Měli pravdu.
Bylo to trošku strašidelné, jak těch dětí ve srovnání s kroužky a klubem bylo najednou opravdu hodně a z naprosté většiny to byli netanečníci. Ne všichni do toho šli úplně s chutí, zvlášť kluci. To byla velká výzva. Ale věřím, že jsem se s ní poprala docela rychle a že teď už vím, čemu se třeba u kluků vyvarovat.
Kolikrát je potřeba jim trošku schovat to, že tancují. Protože když se řekne, že jdeme tancovat, může jim to připadat trapné. Ale když taneční prvky zařadíte do nějaké hry nebo do cvičení a necháte je blbnout, tak jim vlastně ani nedochází, že tancují a ten pocit, že by se měli cítit trapně, tam není.
Na první hodině mají občas tendenci si z toho dělat legraci a až k jejímu konci reálně začínají trochu přistupovat na tu hru. Pro mě je důležité, aby se všichni mohli sami projevit. Když spolu máme poslední hodinu, nechávám je, aby mi ukázali, co si třeba oni sami připravili. Je to ale dobrovolné, nikoho do toho nechci tlačit. A funguje to, hodně z nich se do toho nakonec rádo zapojí. Většinou to táhne skupina holek, které si připraví nějaké tiktokové tanečky, ale často překvapí i kluci a je fajn vidět, když se do toho zapojí.
Zezačátku jim trošku trvá si zvyknout, ale postupem času se naučí, že když se vypne hudba, tak mají zmlknout a poslouchat, co se bude dít dál. S hudbou pracuji prakticky po celou hodinu, takže je tam málokdy prostor, kdy z reproduktoru nic nehraje. Takže ticho znamená změnu, signál, že mají zpozornět. A jak si na to zvyknou, tak to funguje dobře.
Hned v první rotaci jsem si to vyzkoušela bohatě, v pondělí jsem měla i šest hodin po sobě, takže ta diverzita v různých kolektivech a věkových skupinách tam byla hodně znát. Asi nepřekvapí, že menší děti si mnohem radši hrají, takže pro ně připravuji spoustu cvičení, kde zapojuji nejenom jejich tělo, ale i jejich představivost. V jedné hře si mají představit, že se namáčejí do barviček a pak malují. To je moc baví a o to jednodušeji se s nimi pracuje. Ale kolikrát vás překvapí, jak hraví dovedou být i páťáci. O některá cvičení si pak sami na dalších hodinách říkají.
Rukama si nakreslíme sud, vlezeme do něj, nalejeme tam barvu. Děti si mohou představit, jako barvu tam nalévají, pak ze sudu vylezeme a děláme dlouhé pohyby nohama a rukama do hudby, a tím malujeme tělocvičnu. Na konci jdeme do zklidnění, děti si lehnou a představují si, jak jsme tělocvičnu vymalovali. To cvičení mám hrozně ráda, je to přesně ten případ, kdy děti tancují, aniž by si to uvědomovaly. A ta pohyby jsou kolikrát fakt hezké.
Trénuji teď přípravy v Rakovníku a na Kladně a ještě školkové děti v Libušíně – tam je to extrémně vděčné, jezdím tam moc ráda. Pak vedu ještě holky na soutěžní úrovni, které mám napůl s další trenérkou.
Často se to potkává, překrývá naštěstí, takže můžu čerpat z těch z těch tréninků, co mám vlastně, ať už do školy, nebo co mám třeba s mými dětmi z kroužků. Ani tam s nimi nedrilujeme nějakou techniku, takže často využívám podobná cvičení jako ve škole.
Trenéři ve škole zpestřují hodiny tělesné výchovy na prvních stupních kladenských základek už pátým rokem. Do jimi vedených aktivit se ročně napříč prvními až pátými třídami zapojuje kolem 3600 dětí. S vyšším počtem odučených hodin se rozrůstá i nabídka sportovních aktivit a trenérský tým. Jednou z jeho nejnovějších tváří je extraligový hokejbalista Milan Teinitzer, který se ale do programu zapojil jako specialista na volejbal. Jaké dojmy nasbíral v prvních týdnech svého působení?
Určitě mě na vstupním školení inspirovalo zaměření na psychologii dítěte, na práci a soužití s ním po dobu té hodiny. Zaměření na to, jak s dětmi komunikovat, aby to dobře přijaly a zapojovaly se. V rámci školení byla ale skvělá i praktická část ohledně různých her, dost z toho čerpám. Samozřejmě se pak člověk musí vzdělávat průběžně sám a dohledávat si nové zdroje, ale ten základ, který jsme dostali, byl hodně přínosný.
Volejbal mě zajímá, několik let jsem ho hrál jako menší, teď se k tomu vracím, když v klubu trénuji minivolejbal. Co se týká hokejbalu, ten v programu oficiálně zahrnutý není, protože by ho nebylo možné trenérsky pokrýt, navíc hokejkové sporty už tu jsou dva. Volejbal byl tedy cesta, jak se dostat do programu. A k tomu mě hodně postrčila také přítelkyně. I díky ní jsem se odvážil to vyzkoušet a jsem rád. Moc mě to baví a chci se zlepšovat. Něco děti naučit, ať už z volejbalu, nebo různých jiných her, kterých je nespočet a které je mohou zabavit.
Nevím, jestli si to třeba prvňáčci a druháci stihnou během těch několika hodin osvojit, ale snažíme se jim předat alespoň základ. Technická průprava je samozřejmě záležitostí několika let, ne hodin. Než se děti naučí techniku prstů, odbíjení spodem a další prvky, zabere to roky. Nemůžete čekat, že byste to do nich dostali za pět týdnů, ale můžete k tomu přistoupit tak, že jim dáváte možnost si to vyzkoušet, osahat, trochu se pocvičit a třeba si k tomu vytvořit vztah.
To bych asi ani neřekl, určitě bych to nedělil tak, že by si malí měli hrát a velcí makat. Hravá forma by tam měla být jak pro prvňáky, tak pro páťáky, ale v pátých třídách už její součástí budou trošku těžší cviky. Bude to náročnější na rychlost, sílu a vytrvalost. Páťák už to unese, prvňáček na to ještě není stavěný. U těch nejmenších je důležité hravou formou pracovat na pohybové průpravě – aby se děti naučily základní pohybové dovednosti. Skočit, hodit a chytit míč. U páťáků už můžeme jít trošku do rychlostně, silově a technicky náročnějších věcí, ale i u nich je potřeba rozvíjet a upevňovat základy pohybové průpravy.
Nejzajímavější je, že si děti mohou vyzkoušet širokou nabídku sportů. U mě konkrétně se dostanou k volejbalu, ale je tady řada dalších zajímavých aktivit, se kterými se normálně nesetkají. A když trenér přinese s sebou ještě nějaké náčiní z toho sportu, se kterým se děti běžně nesetkají, je to pro ně velké obohacení.
Koukal bych asi nadšeně, že se můžu vyzkoušet něco z kteréhokoliv sportu. Pro mě by to bylo zajímavé. Já osobně jsem měl vždycky rád míčové sporty, ale kdybych si takovýmto způsobem mohl vyzkoušet nějaký jiný sport, bylo by to super.
Já studuji IT, takže se mi to se zaměřením úplně nepřekrývá. Ale řekl bych, že pro život – ať už komunikaci s dětmi, ostatními lidmi nebo v nějakém týmu ve firmě a v kolektivu – to přináší velkou zkušenost a určitě to pro mě bude přínosem.
Já myslím, že se hýbat chtějí, ale dnes je spousta dalších aspektů, které život ovlivňují už v mladším věku. Děti se snáz přiklání k tomu, co jim dává víc dopaminu a co v nich vzbuzuje silnější pocit uspokojení. Ještě před patnácti lety, kdy děti neměly tolik možností, jak si rychle dopamin doplnit, se mohly ke sportu a pohybu přiklánět. Dnes to tak úplně není. Mají daleko dostupnější zdroje, odkud uspokojení čerpat bez větší námahy. Ale není to tak, že by dnešní děti byly méně nadané než předchozí generace.
Řekl bych, že jo. Rozhýbat někoho, kdo k tomu nemá přirozeně vztah nebo předpoklady, je odměna sama o sobě. Každý trenér rád vidí, když se někdo další chce hýbat a je motivovaný zlepšovat se a růst.
Trenéři ve škole za sebou mají už čtyři úspěšné roky na kladenských základkách. Ročně se do jimi vedených aktivit zapojí napříč prvními až pátými třídami celkem více než 3600 dětí. Jak se rozšiřuje počet odučených hodin, roste i nabídka sportovních aktivit a obměňuje se i trenérský tým. Jednou z jeho nejnovějších posil je trenérka atletika Jana Kozelková. Kondiční trenérka a výživová poradkyně, která už pět let vede děti také v atletickém klubu. Jaké byly první týdny jejího působení v programu?
Hodně jsem běhala, na závody jsem jezdila i se svojí sestrou. K trénování jsem se dostala přes různá školení a kurzy. Teď už se věnuji malým dětem přes pět let. Trénuji s nimi atletickou průpravu, připravuji je na závody, děláme i kompenzační cvičení a komplexní pohybové aktivity, aby se nenudily a měly všestranný program.
Mám to rozdělené na tři skupiny. První je pět až osm let, druhá osm až deset a pak deset až čtrnáct.
V klubu je to jednodušší, protože děti většinou chtějí. Ve škole se najde třeba třetina žáků, kteří se tolik hýbat nechtějí, nebo mají s atletikou potíže, protože je to hodně o běhu a kondici. Ale snažím se je zapojit formou hry, takže ani nepoznají, že tolik běhají. Důležité je, aby se zapojovali i ti, kteří nemají dobré dispozice.
Určitě. Už při rozcvičce nebo běžecké hře vidím, které dítě má zápal, které s tím bojuje a které nechce vůbec. V tréninkových plánech se snažím každému vymezit prostor podle jeho možností, aby se zapojil, neznechutilo se mu to a měl chuť se dál rozvíjet.
Nevím, jestli to tak úplně platí vždy a nechci to generalizovat, ale všimla jsem si, že děti z vesnice jsou pozornější, spolupráce s nimi je rychlejší, dokážou více postřehnout. Děti z města bývají rozjívenější, někdy divočejší, ale nemusí to tak být vždy.
Je pravda, že se staršími dětmi mohu zvyšovat i technickou náročnost prováděných cviků, ale určitě to není tak, že bych je okrádala o zábavu. I páťáci si radši hrají, než aby jen plnili povely. U menších dětí je těžší udržet pozornost, program a náboj hodiny se musí pořád měnit, aby je bavila a aby dávaly pozor. Jsou ještě ze školky zvyklé si hrát a moc nevnímat dění okolo, ale ve škole už přichází režim a organizace. V hodině tělocviku jim chci ale dopřát trochu od obojího – aby se mohly trochu uvolnit, ale aby se zároveň něco naučily.
Od letošního dubna. Primárně jsem přidělena pro Kralupy, na Kladně teď vypomáhám a od září, doufám, budu napevno součástí celého týmu.
Je to různé. Někdy je těžší paní učitelky zapojit, protože to berou, jako bychom tam byly místo nich. Ale to není pointa našeho působení ve škole. Na druhou stranu ze dvou rotací, které jsem absolvovala v Kralupech, mám dobrou zkušenost. S paní učitelkou jsme si vždy rozdělily hodinu, vysvětlily si, co od sebe očekáváme. Někdy to jsou jen maličkosti jako že paní učitelka stopuje hudbu, nebo říká čísla, podle kterých pak děti plné nějaké úkoly. Už takové zapojení na úvod hodiny stačí, abyste paní učitelku zahrnuli do týmu a mohli jste po celou hodinu spolupracovat a dětem se věnovat společně.
Už čtvrtým rokem zpestřují hodiny tělesné výchovy na prvním stupni kladenských základek školení trenéři. Jejich počet každoročně stoupá a narůstá i objem hodin, které vedou. Jedním z těch, kteří jsou v projektu zapojení od samého začátku, je fotbalový kouč Vladimír Procházka. Pětadvacetiletý student, trenér a analytik fotbalového SK Kladno si své působení v programu pochvaluje a těší se, že bude jeho součástí i v dalších letech.
Jsem v projektu už od úplného začátku tady na Kladně. S Filipem Dejčmarem jsme tu za fotbal od prvního dne, takže teď běží čtvrtý rok. Celou dobu jsme v tom spolu.
Ze strany učitelek určitě. Na začátku byly hodně nejisté, nevěděly přesně, co od nás čekat, co mají dělat. Teď už si to sedlo, spolupráce funguje skvěle, většina učitelek je komunikativní a vzájemně si pomáháme. Už je to fakt kooperace a hodiny jsou podle mě efektivnější než na začátku. U dětí je znát, že si na nás víc zvykly, ale pořád jsme pro ně trochu noví, protože se ve třídách střídáme. Často na nás koukají skoro až s úžasem.
Rozhodně to funguje. Kluci jsou vždycky nadšení, často před námi v rotaci sportů bývá třeba tanec, takže na fotbal se kluci vyloženě těší. Holky většinou nejsou tak nadšené, ale i tam vidím posun – je víc holek, které se na fotbal těší, než jich bylo na začátku projektu. Možná je to tím, že fotbal se pro holky víc otevírá. Ale u kluků ale fotbal vede. Tím my jako fotbaloví trenéři máme hned po příchodu do školy tak trochu výhodu.
Každá hodina je jiná, hodně záleží na věku dětí, prostoru i pomůckách. Vždycky mám v hlavě základní plán i variantu B a C. Za ty roky už vím, že je potřeba být připraven improvizovat. U prvňáků je to víc hravé, u starších už můžeme dělat průpravná cvičení jako na fotbale. Snažím se vše přizpůsobit potřebám skupiny, i dětem se speciálními potřebami.
S přibývajícími zkušenostmi vím lépe, co funguje – třeba práce s hlasem, střídání tempa řeči. Děti taky ocení, když jsem aktivní a sdílím s nimi radost z pohybu. Snažím se být mezi nimi, být veselý
a podporovat jejich radost z pohybu. To je podle mě nejdůležitější. Možná je to paradox, ale čím déle v projektu jsem, tím více mě to baví.
V klubu SK Kladno jsem šéftrenér žáků a trénuji kategorii U15, tedy patnáctileté kluky. Zároveň dělám analytika u A-týmu. Ve školách pracuji s dětmi od šesti do dvanácti let. Je to rozdíl, ale některé věci fungují podobně – rozdíl je hlavně v charakteru dětí a v přístupu. Opět je to možná trochu paradox, ale z mé zkušenosti jsou děti ve škole často nadšenější než v klubu.
Přesně tak. Ve škole je hlavní, aby děti měly z hodiny radost. Snažím se tu radost s nimi sdílet a podporovat je. To je v projektu Trenéři ve škole nejdůležitější.
Určitě zapadají. Po studiu bych chtěl pokračovat jako šéftrenér žáků SK Kladno. Projekt mi pomáhá získat přehled o dětech v okolí ve smyslu představy o úrovni jejich pohybové gramotnosti. Dopoledne mám čas, práce mě baví, takže v tom chci pokračovat. Dopolední hodiny mi skvěle zapadají do rozvrhu.
Už čtvrtým rokem zpestřují hodiny tělesné výchovy na prvním stupni kladenských základek školení trenéři. Jejich počet každoročně stoupá tak, jak narůstá i objem hodin, které vedou. Rozšiřuje se také nabídka sportovních aktivit, které nově zahrnují i sportovní gymnastiku pod vedením Lucie Kubínové z kladenského Sokola. Do hodin přináší hravost, zábavu, ale i mnohými obávané gymnastické nářadí, jehož zapojení vidí jako součást přirozeného pohybového rozvoje.
Není to tak, že by pro mě byl program Trenéři ve škole nový. Já už v něm funguji dva a půl roku, ale doteď jsem působila v Praze. Na Kladně jsem až od září. Bydlím tady, ale studuji na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, takže pro mě bylo z různých důvodů výhodnější fungovat hlavně tam. Teď se věci mění, mám možnost fungovat tady a jsem za to ráda, protože jsem tu vyrůstala.
Aktivně už nezávodím. Na Kladně v Sokole trénuji sportovní gymnastiku a se školou a prací je to někdy těžké skloubit. Jako velké pozitivum ale beru, že Trenéři ve škole jsou hodně flexibilní práce, ve které si mohu pokaždé navolit dny a hodiny trošku jinak, což mi vyhovuje. A když třeba odjíždím s fakultou na nějaký kurz, může za mě někdo zaskočit. Takže se s tím dá pracovat.
Je to široká škála od pěti do patnácti let a většinou jsou to dívky. Sportovní gymnastika je v mnoha ohledech raně specializovaná, má práce spočívá v tom, že si z přípravek vybírám nejtalentovanější děti a s těmi pak pracuji. Specializace a posun k výkonnostní sportovní gymnastice ale probíhá postupně. Gymnastika jako disciplína vychází z pohybové všestrannosti. Bez té se neobejde.
Je to trošku oříšek, protože v gymnastice je potřeba řád a klid, aby děti dávaly pozor. Vhodný je individuální přístup, protože je potřeba opravdu důsledně instruovat a dbát na správné technické provedení už proto, abychom předcházeli zraněním. Tréninková činnost na gymnastice je velmi soustředěná. To ve škole úplně nejde, ale ani to není účelem. Tady mi vůbec nevadí, když je v hodinách hluk a trocha kontrolovaného chaosu. Potřebujeme, aby se děti bavily, vyřádily se. Mají na to jen 45 minut, a to je málo. Přístup k tréninku v oddíle a k hodině Trenérů ve škole je tak úplně jiný. Na druhou stranu to pro mě není nic nepřirozeného, protože studuji trenérství sportovní gymnastiky a učitelství tělesné výchovy. Jsem zvyklá mezi těmito světy přepínat.
Určitě. Přinejmenším žíněnky jsou potřeba pokaždé a ještě jsem se nesetkala se školou, která by na to nebyla vybavená. Myslím si, že když dětem poskytnete asistenci a dohlížíte na správné provedení cviku, není potřeba se bát toho, že se na nářadí zraní. Z mé zkušenosti se to děje spíše při sportovních hrách, které jsou neřízený chaos. To mi přijde jako větší riziko než zařadit do hodiny třeba cvičení na kruzích. Využívám je i u prvňáků. Lezení, houpání se nebo jen držení jsou přirozené aktivity, které děti běžně dělají na hřištích, tak proč by to nemohly dělat v hodinách tělocviku?
Rozhodně. U mladších dětí je hodina hravější. Na ně platí pohádky, příběhy. U páťáků příběhy vynechávám a spíše zařazuji různé soutěže. Snažím se je při tom podporovat a používat i nějaké jejich slangové výrazy, kterým rozumí a na které reagují.
Dva a půl roku zpátky při první zkušenosti mě trochu zaskočila úroveň pohybové zdatnosti dětí, která nebyla moc dobrá. Teď, jak už v projektu funguji déle, mi přijde, že se to zlepšuje. Možná už se i projevují benefity programu, díky kterému děti po sportovní stránce dostávají o něco větší péči.
Co se týká kvality vedení hodin a pestrosti nabízených sportů, tak je to velmi podobné, Kladno určitě za Prahou nezaostává. Pro mě osobně je rozdíl akorát v tom, že v Praze nás bylo více gymnastek, měly jsme tam vlastní skupinu, kde jsme si předávaly informace o tom, kde najít nářadí, čím je tělocvična specifická a podobně. Tady jsem zatím jako gymnastka sama, ale věřím, že se výhledově podaří zapojit více gymnastů. Trenérská práce je nádherná, ale také je to velká oběť. Člověk stráví v tělocvičně hodně času a musí to opravdu milovat.
Určitě mi moc pomáhají, protože jak jsem říkala, studuji Fakultu tělesné výchovy a sportu se specializací na učitelství na střední škole. Jsem v prvním ročníku magisterského studia a reálně jsem ještě neměla možnost zkusit si učitelskou praxi. Vlastně mě čekají až ve druhém ročníku, tedy po čtyřech letech studia. Měla jsem nějaké hospitace, náslechy, ale neměla jsem možnost si práci s dětmi reálně vyzkoušet. Tuhle šanci mně, stejně jako mnoha dalším lidem od nás z fakulty, dává právě projekt Trenéři ve škole, kde praxi získáváme.
Programu Trenéři ve škole se na kladenských základkách daří skvěle. Rozšířil se už na všech 15 škol zřizovaných městem, ale i za jeho hranice. Do Vinařic, kde kladenští trenéři působí prvním rokem, se přijela podívat koordinátorka programu na celostátní úrovni Iveta Pokorná. Někdejší mistryně republiky ve sportovní gymnastice a současná trenérka zhlédla hodinu hokejového kouče Jiřího Neisse a pochvalovala si ji. Ostatně jako práci všech kladenských trenérů.
Celostátní program Trenéři ve škole je založen na zapojení proškolených sportovních trenérů do hodin tělesné výchovy na prvním stupni základních škol, kde v pravidelné rotaci spolupracují s učiteli na správném a pestrém pohybovém rozvoji dětí. V zásadním věku pro vybudování vztahu k pohybu tak vytváří pozitivní vazbu dětí k pohybovým aktivitám, které ovlivňují jejich fyzické i mentální zdraví a rozvoj mozku. Program je na rozdíl od mnohých jiných zcela neselektivní, proto je zacílen do řádných hodin tělesné výchovy, aby zasáhl 100 % dětí.
V Kladně program funguje už čtvrtým rokem a v čím dál větším měřítku. Zatímco v počátcích trenéři docházeli pouze do hodin prvních a druhých tříd, v současnosti obsáhnou celý první stupeň. Do hodin přinášejí aktivity jako je atletika, aerobik, basketbal, florbal, fotbal, hokej, jóga, judo, tanec, volejbal, gymnastika nebo skok přes švihadlo. Jednotlivé sporty se pravidelně strádají, děti si tak v průběhu roku vyzkoušejí nejrůznější aktivity. Na řádný chod programu dohlíží pověřený koordinátor Marcel Kučera, kterého u příležitosti pravidelné kontroly přijela navštívit projektová evaluátorka Iveta Pokorná. Ve Vinařicích, kde kladenští trenéři působí prvním rokem, společně zhlédli hodinu hokejového trenéra Jiřího Neisse. Po jejím skončení se Pokorná podělila o své dojmy.
Já Jirkovu práci dobře znám, viděla jsem ho už na několika hodinách. Dnes jsme sem přijeli, protože Vinařice jsou nově zapojená škola a zajímalo mě, jak se tady Jirka popasuje s omezeným prostorem malé tělocvičny. A zvládl to výborně. Jeho hodina měla neuvěřitelnou energii a ukázkově se držela všech principů a pravidel. Děti byly nadšené, užily si to a odcházely s úsměvem. Skvěle se zapojila také paní učitelka. To přesně od působení trenérů očekáváme – že z jejich práce budou těžit všichni.
Určitě, Jirka je takový, že se dovede snížit na úroveň dětí, mluvit s nimi jejich jazykem, nebojí se dělat si legraci i sám ze sebe, a tím si děti získává. Přitom ho plně respektují a pozorně ho poslouchají. Je vidět, že s nimi má bohaté zkušenosti. A že ho děti prosí, aby chodil na každý tělocvik? To je největší odměna. Děti jsou plné dojmů. Přijdou domů a budou o panu trenérovi vyprávět rodičům. Co víc si přát?
V případě Jirky to je úplně přesná ilustrace toho, jak může mužská přítomnost zafungovat. Ve školství, a zejména na prvním stupni, je převaha žen. Mnohé z učitelek jsou velmi iniciativní, mají spoustu energie a snaží se dětem dávat co nejvíce, ale chlap je prostě chlap. Když přijde do hodiny, automaticky to má jednodušší, protože děti k němu okamžitě mají respekt. Je to dané i tím, že chlap si může dovolit říct a dělat věci, které si žena dovolit nemůže. Respektive když zařve chlap, děti zpozorní a uklidní se, zatímco když zařve žena, mohou ji vnímat jako hysterku a zdaleka to nemá takový efekt. Není to ale jen kázeň, co mužská přítomnost do hodin přináší.
Jeden ze základních principů našeho programu je, že se dětem snažíme v dostatečné míře dávat samostatnost. Je to z toho důvodu, že děti jsou neustále organizované – ve škole, v klubu, na kroužcích. Rodiče je vozí do školy, div jim nezavazují tkaničky. Pořád je mají za zády. A pak si děti kolikrát ani samy neumějí vymyslet nějakou hru a zabavit se. Je to jedna z věcí, které bychom chtěli děti naučit. Aby se samy dokázaly rozhodnout, co chtějí dělat, aby si to dokázaly zorganizovat, odhlasovat. Samostatnost je hrozně důležitá.
To je vlastně pointa. Děti jsou často izolované doma, jsou fixované na obrazovky telefonů a tabletů. Ani je nenapadne jít si hrát ven, pokud jim to vůbec rodiče dovolí. Pokud je dokážeme v hodinách inspirovat k tomu, aby si samy zkusily nějakou aktivitu mimo vyučování zorganizovat, je to skvělé.
Program v Kladně díky podpoře města funguje špičkově. Kladno dávám všude za dobrý příklad a fakt, že právě tady jsme dokázali poprvé rozšířit působnost trenérů na celý první stupeň, je za odměnu. Kladno v tomhle určitě jde ostatním městům příkladem. Meta, které jsme dosáhli tady, je naším snem i ve všech ostatních místech, kde působíme.
Na Kladně dostali ze strany města okamžitě zelenou, ale není to tak vždy a všude. Důležitá je komunikace. Když přicházíte zvenčí do prostředí, které se nějakým způsobem chrání, je to naprosto zásadní. Se zřizovateli škol, řediteli a učiteli je potřeba mluvit a neustále vysvětlovat, že do hodin nevstupujeme proto, že si myslíme, že dělají svou práci špatně. Tak to vůbec není. Neexistuje žádné „my a oni“. Trenéři a učitelé v naší představě vytvářejí tým, který má společný cíl: připravovat dětem co nejpestřejší hodiny tělesné výchovy, na které se budou těšit. Dokážeme přinést už zmiňovaný mužský element, ale díky rozmanitosti našich trenérů i širokou nabídku sportovních aktivit. Našim cílem je inspirovat vyučující, ale i trenéry navzájem. V neposlední řadě bych ještě zmínila, že více dospělých v hodině znamená vyšší bezpečnost.
To určitě ne, na druhých stupních jsou aprobovaní tělocvikáři, ale ten první je velmi specifický tím, jak široký záběr musí vyučující mít. A my jim chceme pomáhat. Pokud budeme všude působit od prvních po páté třídy, budeme spokojení. Důležitá je systematická práce od nejmladších školních děti, protože v první, druhé, možná třetí třídě jsou ještě velmi tvárné. Můžete s nimi dělat cokoliv, ze všeho mají radost. Právě tady se buduje vztah k tělesné výchově jako předmětu, ale i k pohybu jako součásti zdravého životního stylu. Ve čtvrté a páté třídě už se pomalu o slovo hlásí puberta, od trenéra to vyžaduje jiný přístup, ale pohybově už bývají děti natolik schopné, že s nimi může dělat složitější cvičení, a tím opět hodiny nabírají na hodnotě. Když dokážeme zaujmout děti od prvňáků po páťáky, máme dobře nakročeno k tomu vychovat generaci, která bude sport a pohyb považovat za přirozenou součást života. Z benefitů, které jim to později přinese, bude profitovat celá společnost.
Se švihadlem cestovala po Evropě, živila se jako artistka a vystupovala v nejrůznějších show. Jako první reprezentovala Česko na mistrovství světa ve skoku přes švihadlo, od roku 2021 vede sportovní oddíl, ve kterém se svými svěřenci získala už několik titulů mistra republiky. V září 2024 vstoupila Anežka Bočková do programu Trenéři ve škole a své zkušenosti teď předává dětem v prvních až pátých třídách kladenských základek.
Kamarádova kolegyně už do něj byla nějakou dobu zapojená. On mi projekt doporučil, předal mi kontakt a pak už jsem byla na schůzce s koordinátorem Marcelem Kučerou a domluvili jsme se na spolupráci. Líbila se mi myšlenka projektu, takže jsem do toho šla.
Určitě super, každá hodina je jiná. Pro mě je to velmi různorodý program i tím, že máme poměrně široké rozpětí věkových kategorií od prvních do pátých tříd, takže je to pestré a moc mě to baví.
Když jsem na Kladně v dětství hrála softball, trenér mi doporučil, ať začnu se švihadlem, abych byla rychlejší. Tak jsem začala skákat a už jsem u toho zůstala.
Švihadlu už se věnuji nějakých sedmnáct let. Byla jsem součástí první reprezentační výpravy na mistrovství Evropy v Dánsku v roce 2013. Byli jsme tehdy první reprezentační výběr, takže jsme svým způsobem průkopníci. Tehdy jsme hlavně zjišťovali, o čem soutěžení na mezinárodní úrovni je. O dva roky později jsem na mistrovství světa získala titul druhé vicemistryně.
Už 15 let spolupracuji s různými asociacemi a organizacemi, sama organizuji akce pro děti. S jejich vedením mám dlouholetou zkušenost. Vedu vlastní klub a úzce spolupracuji také se svazem Czech Jump Rope.
Už je to poměrně etablovaná disciplína. V Čechách ne tak úplně, tady se na organizované úrovni soutěží plus minus patnáct let, ale ve světě už to jsou desítky let. Konají se mezinárodní mistrovství a další soutěže. V Česku je aktuálně soutěžní systém už také krásně rozjetý. Soutěží se na áčkové a béčkové úrovni.
V první řadě bych soutěže rozdělila na individuální a skupinové. Můžeme soutěžit jako jednotlivci, dvojice, čtveřice, ale i jako skupiny o mnoha lidech. Soutěžit se dá v rychlostních disciplínách, kde máte určitý čas, za který musíte naskákat co nejvíce přeskoků. Typicky to je 30 vteřin. Pak jsou tu freestylové disciplíny, kde do vymezeného času musíte poskládat co nejtěžší sestavu tak, aby byla fyzicky náročná a měla i pohlednou prezentaci. Cvičí se na hudbu a je to spíše takové představení, které je hodnocené podobně jako například krasobruslení, aerobik nebo gymnastika. Kombinujeme také různá švihadla – máme delší i kratší. Existují i speciální disciplíny jako double dutch, kde dva točí a jeden, dva, nebo více závodníků skáčou vevnitř. Pokud bychom šli do detailu, můžeme si takto povídat třeba hodinu.
Já jsem byla připravená na to, že to bude o něčem jiném. Mám zkušenosti z práce s úplnými začátečníky, takže mám vytipované postupy, jak docílit toho, aby si zaskákaly i ty méně zdatné děti a aby postupně případnou chybějící techniku a koordinaci získaly. Hlavní je naučit je aspoň úplné základy a seznámit je se švihadlem tak, aby si s ním pak samy hrály doma, a nejenom v hodinách tělesné výchovy.
Všechno začíná u správné techniky. Špičky a paty by měly být u sebe, hodně dětí má ale tendenci vtáčet je dovnitř. Základem je osvojit si skok snožmo. Pro děti, které mají problém koordinovat ruce a nohy doporučuji začínat s dlouhým švihadlem, kdy dva točí a skokan je uprostřed a má šanci soustředit se pouze na skoky. Postupně, když to dítě zvládne, může vzít švihadlo do ruky samo.
U začínajících dětí bych volila trošku delší švihadlo, protože zpravidla nemají tak dobrou koordinaci. Stoupněte si na lano uprostřed, rukojeti rovnoměrně natáhněte směrem k hlavě. Optimální délka je zhruba do úrovně ramen. Některé děti chtějí raději delší švihadla, jiné rovnou zkracují. Určitě neplatí ideální délka pro všechny. Obyčejně ale začínáme u delších švihadel a postupně je zkracujeme.
Prvňáci chtějí samozřejmě více hry, tam musíte pracovat hlavně s jejich nadšením. Páťáci už se se švihadlem trošku kamarádí, většina z nich už je poměrně zručná, takže tam se dají zkoušet i nějaká triky. Základy tam už jsou.
Určitě ano, i za první hodinu.
S týmem Mladé Boleslavi vyhrával mistrovské tituly ve florbalové superlize, později se přesunul na Kladno. Zdejším Kanonýrům pomohl k vysněnému postupu do nejvyšší soutěže a do dění v klubu se zapojil i coby šéftrenér nejmladších kategorií a kouč týmu elévů. Tadeáš Chroust se nově zapojil také do projektu Trenéři ve škole, v rámci nějž vede hodiny tělesné výchovy na prvním stupni kladenských základek.
Když přijdu do hodiny tělesné výchovy do školy, tak cítím, že nejsem pod tlakem nějakého očekávání výsledků a výkonů. Tady jde v první řadě o to připravit dětem takový program, který je bude bavit. Nehrajeme si tady na žádné povinnosti, hlavní je, aby si děti hodinu užily.
Moje dosavadní zkušenost s florbalem ve školních hodinách byla pouze náborová akce, kdy jsme s oddílem chodili do tělocviku na ukázkové hodiny.
Musím říct, že jsem byl mile překvapený. Až na pár výjimek cvičily všechny děti. Celkový počet fyzicky zdatných dětí mě také překvapil. Bylo jen minimum těch s horšími fyzickými dispozicemi, a i ty se chtěly hýbat a měly o program v hodině upřímný zájem, což mě také potěšilo. Našlo se samozřejmě pár výjimek, které měly zpočátku trošku laxnější přístup, ale ty pak obvykle strhnul kolektiv.
Práce s učiteli a asistenty je skvělá, nemohu si stěžovat. Všichni mají zájem a do svých hodin se je snažím zapojit, aby měli možnost si některá nová cvičení s dětmi vyzkoušet, inspirovat se. Díky zapojení učitelů mohu program rozdělit na více stanovišť. Má to několik výhod. Děti máme více pod kontrolou a snažíme se eliminovat případné riziko úrazu, zároveň si děti mohou vyzkoušet během hodiny více aktivit a ve větší intenzitě.
Tím, že jsem z prostředí kolektivního sportu, se snažím zakládat si na tom, aby byly hry kolektivní. Zároveň mám pocit, že tam se děti hýbou nejvíce, nikdo nečeká, nestojí. Zkoušeli jsme i nácviky florbalové techniky, ale děti se chtějí co nejvíce hýbat. Když s nimi máte jen nějaké čtyři hodiny, je ta jedna vyučovací hodina o pětačtyřiceti minutách dost omezený časový úsek. Radši než trávit dlouhé minuty poučováním o tom, jak správně držet hůl nebo jak dělat slalom, jsem pro to, aby se děti hýbaly. Chci mít hodiny divoké, hravé. Děti to baví nejvíce, a o to nám jde.
V tomto ohledu mi přijde jednodušší práce v oddíle, kde mohu být trošku přísnější a vyžadovat disciplínu. Ve škole nejsem přímo učitel, ale s jejich pomocí to zvládám a v tomto ohledu nemám žádný problém.
Ve škole se hodně učím improvizovat, protože nikdy nevíte, kolik dětí přijde, případně jak budou zdatné. Pak je důležité na tyto věci pohotově reagovat a podle toho hodinu přizpůsobit tak, aby si ji užili všichni. Díky úvodnímu školení, kterým musí trenéři procházet, jsem navíc od kolegů z jiných sportů načerpal inspiraci pro různá cvičení. Věřím, že dlouhodobější činnost v projektu mě posune i jako trenéra a ovlivní i můj přístup k práci s dětmi v klubu.
Cítím, že když přijdu do hodin opakovaně a děti už vědí, co očekávat, tak se těší, a za to jsem rád. Čtyři hodiny ve čtyřech týdnech s jednou třídou jsou malý vzorek na to, abych viděl nějaké sportovní posuny, ale dovedu vnímat proměnu přístupu dětí. Někdy se setkáte s tím, že mají děti zpočátku k florbalu rezervovaný přístup – hrají fotbal, tak si chtějí zahrát ten. Pak si ale florbal vyzkouší, baví je to a na další hodině už ho chtějí hrát znovu.
My jsme přesně měli paní učitelku, která nás měla na všechny předmětu, takže programem na tělocvik byla obvykle vybíjená, kde hráli dva lidé a zbytek koukal.
Byl jsem mezi těmi aktivnějšími. (smích)
V projektu Trenéři ve škole je Romana Bennett jednou z mála učitelek z povolání. Čtyřicet let praxe ze školství kombinuje s letitými zkušenostmi z práce se začínajícími atlety, a proto ji v hodinách tělocviku jen tak něco nepřekvapí. Stejně dobře se dovede připravit na práci s prvňákem jako se čtvrťákem, strukturuje hodiny tak, aby se nikdo necítil odstrčený a probouzí v dětech soutěživost, která je nábojem jejích hodin. Není proto náhodou, že se od ní mnohé kolegyně inspirují.
Určitě je to po takové době jiné, než když jsme začínali. Všichni učitelé už vědí, co od nás čekat, do čeho jdou a těší se na to. Vědí, že jim přicházíme pomoci, a oceňují, že na děti nejsou sami a my jim do hodin přineseme něco navíc. Vývoj pozoruji u dětí, které jsou šikovnější a trošku sportovně vzdělanější. Vědí, co obnáší nejenom atletika, ale i jiné sporty, se kterými se tu mohou setkat. Řekla bych, že si to děti oblíbily a na hodiny s námi se těší.
Přesně tak, pro mě to žádný šok nebyl. Věděla jsem přesně, do čeho jdu. Tělocvik učím 40 let.
V mém případě to zas až takový rozdíl není. Sice jsem trenérka, ale v kategorii mladších žáků děti učím opravdu základy. Přicházejí mi tam děti atletikou nepolíbené, u mě se jí teprve učí a až já je pak předávám do dalších kategorií, kde se začínají orientovat na výkonnost. Takže se i v klubu setkám s dětmi, které třeba nemají takové předpoklady pro sport. Jsou tam i silnější děti, méně obratné. Ale s tím dovedu pracovat. Proto pro mě není takový rozdíl přijít do školy, kde to je stejné.
Nemám s tím vůbec žádný problém. Děti jsou hodné, těší se. Vědí, že je čeká něco zajímavého. Nemají důvod dělat hlouposti. Dokonce i ve třídách, které mají trošku horší pověst, protože je v nich hodně dětí ze sociálně slabšího prostředí, nemám v hodinách s udržením kázně žádný problém. Naopak se tam těším, protože ty děti jsou sportovně velice nadané.
Mám připravené různé tréninky pro mladší i pro starší. Se staršími dělám pokročilejší cvičení, která jsou náročnější jak fyzicky, tak na přemýšlení. U mladších jsou to hlavně hry. Dneska mám třeba třeťáky, s těmi už můžete na zahřátí zapojit něco zajímavého. Třeba je necháte, aby se vzájemně přeskakovali. Pak uděláme nějaké soutěže, nebo lavičky, což třeba s prvňáčky úplně nejde, na ty musíte být opatrnější. Takže rozdíly v přípravě na hodiny s jednotlivými třídami jsou, někdy i celkem výrazné, ale není v tom žádný problém.
Za mě to je naprosto ideální. V každé hodině je alespoň jedna, většinou s třídou chodí i asistentka. Snažím se zapojit obě, a připravit tak pro děti více stanovišť po menších skupinkách. Cvičení pak mohou vícekrát opakovat. Třeba na sedmé základní škole máme v jednom ročníku třídy spojené, a tam je rozdělení na menší skupinky nutnost, abychom se nějak vešli do tělocvičny. Jsou tam na ročník dvě paní učitelky a dvě asistentky, díky tomu je možné udělat více skupin po méně dětech. Čím více se nás zapojí, tím lépe pro děti.
Nejradši mají, když vyhrávají, když jsou pochválené. Pro děti je nejlepší, když mohou soutěžit. To je baví. Zároveň je potřeba myslet na to, aby mělo v určité situaci možnost zažít pocit úspěchu každé dítě. Když mám ve třídě silnějšího kluka, který mi na běhu nevyhraje, zařadím na konec hodiny i nějaké úpolové prvky. Přetlačovanou a podobně. Najednou tohle dítě v něčem vyniká a děti, které by ho jinak odstrkovaly, protože špatně běhá, ho respektují. Z toho, co by mohlo být hendikepem, uděláme přednost. Když třeba hrajeme na zahradníka a taháme mrkvičky, poprosím silnější dítě, ať tahá. Když se děti přetahují lanem, každý ho chce mít na své straně. Každý by měl dostat možnost vyniknout a zažít pocit úspěchu. Dávám si pozor na to, aby nikdo nebyl stranou, a hlavně aby se nikdo nikomu nesmál. To nesnesu.
Určitě ano. Většinou jsou to ty starší děti, třeťáci, čtvrťáci. Osloví mě s tím, že je hodina bavila a ptají se, kdy jsou tréninky. Spousta jich pak opravdu přijde.
Určitě. Ono stačí přijít do hodiny a slyšet děti, jak si říkají „jo, už je tady, super!“ A dobrá je i zpětná vazba od učitelek a učitelů. Skoro se všemi se znám. Snad mě taky rádi vidí. Myslím, že to tak je skoro všude a funguje to dobře. Kolegyně si často hodiny natáčí, fotí, nebo si dělají poznámky, aby si zapamatovaly, co a jak se s dětmi dá dělat a jak třeba zpestřit hodinu. To se stává často, a přesně tak by měl projekt fungovat. Děti pak mohou mít pestré hodiny, i když tam nejsme my.
Určitě je to spontánní pohyb. Děti prostě bývaly šikovnější. Ne od narození, ale proto, že se spontánně hýbaly ve svém volném čase. Dnes vám moc dětí neudělá hvězdu, neumějí se točit na klandru. Všechny ty věci, které jsme my uměli, protože jsme je dělali denně, dnešní děti neznají, protože se s tím vůbec mimo tělocvik nesetkávají. To je dost poznat. O to víc vynikají v hodinách děti, které chodí někam na kroužek nebo do klubu. To poznáte na první pohled.
Mezi trenéry v kladenských školách nedávno přibylo nové jméno – Jakub Bohuslávek. Devatenáctiletý florbalista v dubnu s kladenskými Kanonýry oslavil postup do superligy a těší se, že si doma zahraje soutěž, do níž už nakoukl v dresu pražské Sparty. Své zkušenosti s florbalem teď předává v rámci projektu Trenéři ve škole, který ho inspiroval k podání přihlášky ke studiu pedagogiky. Ve svých hodinách klade důraz hlavně na to, aby se děti bavily a zkoušely nové věci.
Myslím si, že většina dětí se s ním už setkala. Buď ho viděly, nebo si ho přímo zkusily zahrát. Docela mile mě to překvapilo, nečekal jsem, že tolik dětí už bude florbal znát.
Snažím se hlavně představit, co je florbal za sport, jaký je jeho princip a jaké vybavení k němu potřebujeme. Seznamuji děti s florbalovými holemi a míčkem a chci jim předat nějaké základy hry. Do detailu nejdeme, je to spíše o tom, aby si vyzkoušely držet hůl v ruce a hrát si s balonkem, vystřelit si na branku, dát nějaké góly. Hlavní je, aby je to bavilo.
Na začátku to bylo hodně o tom snažit se dětem porozumět, pochopit, že je každé odlišné, jinak pohybově vybavené a má jinou úroveň motivace. Je potřeba také vnímat rozdíl mezi výukou v prvních a ve čtvrtých třídách. Zvykám si na to.
Bylo to nejdřív trošku náročnější. Já jsem dělal trenéra i u nás v klubu, ale to je něco úplně jiného. Tam už s dětmi děláte jasně daná cvičení a koukáte na kvalitu provedení. Tady je pro mě kvalita vedlejší, hlavní je, aby se děti hýbaly a bavilo je to. Není to jenom o florbalu. Ten si se mnou děti samozřejmě vyzkouší, ale snažím se s nimi dělat i různá jiná cvičení, abych rozvíjel jejich pohybovou všestrannost.
Chodil jsem na starou Amálku a myslím jsi, že jsme měli dobrou paní učitelku. Určitě to nebyla nuda, dělali jsme různé věci z gymnastiky, chodili jsme běhat na umělou trávu na SK. Hodiny byly pestré, určitě si na to nemůžu stěžovat. Byl jsem spokojený a tělocvik mě bavil.
Minimálně. Dokonce bych řekl, že skoro vůbec. Na základce jsme se s tím moc nesetkávali. Trochu jiné už to bylo na sportovním gymnáziu, kde jsem studoval potom. Tam už jsme si florbal zahráli, ale je to dané i tím, že je to sportovní škola.
V klubu se momentálně trénování nevěnuji, nemám na to bohužel tolik času. Ale celkově z toho čerpám inspiraci pro práci s dětmi. To, že se mezi nimi teď pohybuji, mi hodně pomáhá porozumět jim. A třeba to jednou v klubu využiji, když se k trénování vrátím. Momentálně na to ale není prostor.
To bych ani neřekl, my už jsme i v první lize fungovali, řekl bych, v superligovém režimu. Mám srovnání se Spartou, kam jsem přestupoval před sezónou, ale úplně to tam nevyšlo, tak jsem se vrátil zpátky na Kladno a jsem za to rád. Na superligu se moc těším.
Snad ano, uvidíme, jak se to povede skloubit se studiem. Hlásím se na vysokou školu. Jedna přihláška je na trenéra a jedna na pedagogiku. K tomu mě inspiroval právě i projekt Trenéři ve škole.
Mně se projekt moc líbí, proto to taky dělám. Hlavně mě to baví. Rád pracuji s dětmi a učím je nové věci. Ať už je to něco z florbalu nebo třeba z gymnastiky. Je fajn ukázat dětem něco, co neznají. To mě naplňuje. Myslím si, že projekt má ohromný přínos v tom, že dětem ukáže, co všechno mohou dělat. Třeba pak budou mít motivaci se hýbat nejen na hodinách tělocviku. Pokud budou sportovat místo sezení u telefonu, má to smysl.
Trenéři z kladenských sportovních klubů docházejí do hodin tělocviku na první stupně místních základních škol už třetím rokem. Michaela Šťastná, která v A. C. Tepo Kladno vede atletickou přípravku, je v projektu zapojena od samého začátku. Jeho smysl po dvou a půl letech zkušeností vidí ještě jasněji než v počátcích. Přesvědčila se totiž, že program není jen spisem vizí na papíře, ale opravdu funguje v praxi.
Určitě. Co se týká dětí, je znát, že už jsou na trenéry zvyklé. Určitě více než v začátcích, kdy nevěděly, co od nás čekat. To samé vnímám i u paní učitelek. Začátky spolupráce byly někdy trochu rozpačité, ale teď už všechno funguje perfektně, paní učitelky a asistentky nemají problém se kdykoli zapojit a pomoci. Je poznat, že se projekt povedlo dostat na zajetou kolej.
Řekla bych, že je to tak padesát na padesát. Odbornost ve sportovní specializaci je určitě potřeba, abyste věděli, co si k dětem můžete dovolit z hlediska jejich fyzických možností. Pochopitelně je rozdíl pracovat s prvňáky a se čtvrťáky. Tím spíš, když pak jsou třeba konkrétně na Základní škole Brjanská hokejové třídy. Tam je fyzická zdatnost úplně na jiné úrovni než v průměrném školním kolektivu. Podle toho musí vypadat i příprava na hodinu. Samotný přístup k dětem je ale neméně důležitý. Musíte vnímat skupinu i jednotlivce v ní. Pokud máte ve skupině slabší děti, musíte s nimi v rámci možností pracovat trošku jinak, ale stejně to funguje i naopak u těch velmi nadaných. Já, když vidím opravdu šikovné děti, tak je při aktivitách hecuji, protože vím, že zvládnou víc. Naopak, když vidím děti méně šikovné nebo pomalejší, tak je nechávám v klidu, pochválím je za snahu. Ať cvičení dělají podle svých možností. Zbytečně je neženu do nějakého výkonu. Chci, aby si to hlavně užily. Aby měly z aktivit v hodině zážitek, a ne stres.
To je samozřejmě velký rozdíl. Často je znát, že některé děti ke sportu vůbec nejsou vedené. Na první pohled vidíte, jak je ten pohyb těžkopádný. Už sama chůze, natož pak běh. S tím se ve školách setkáte, a v oddíle ne. Zároveň vnímám i nějaké nastavení školních pravidel, které jsou z mého pohledu dost striktní. Například dneska jsme se setkali s tím, že když děti lezou na žebřiny, měly by okolo být žíněnky. Na bezpečnost se ve školním prostředí dbá daleko více než v běžném sportovním oddíle. Je to i tím, že děti v klubu jsou pohybově zdatnější a riziko případného úrazu je u nich menší. Proto třeba při lezení po žebřinách žíněnky kolem neřešíme. Ale bezpečnost je ve školství na prvním místě a je to znát. Učitelé mají velký respekt a na některé věci jsou dost opatrní. Často ani nemohou jinak.
To je pravda. Třeba dnes jsme se na hodině sešli v pěti – byly spojené dvě třídy, s každou přišla paní učitelka a paní asistentka. Díky tomu jsme děti při chůzi po lavičkách mohly rozdělit do více skupin, takže si vyzkoušely více cviků a nestály dlouho ve frontách. Také můžete různě strukturovat hodinu. Rozdělit děti na více skupin a každou nechat dělat jinou aktivitu a postupně je protáčet. Hodina je pak pestřejší, což je dobře zejména pro menší děti, které jsou hodně živé a mají problémy udržet pozornost. Tam je zásadní nenudit je a nenechat je nikde dlouho čekat.
Vlastně mi to čím dál tím víc dává smysl. Tak, jak jsem zezačátku byla přesvědčená, že to určitě smysl má, teď ho vidím o to více. Už se mi několikrát stalo, že mě někde pozná některé z dětí, které potkávám ve škole a hlásí se ke mně. Myslím, že je to hezká zpětná vazba. Poznáte, že v dětech vaše hodiny něco zanechávají, že se skutečně pro něco nadchnou. Je důležité dětem ukázat cestu k pohybu. Nechtít po nich vrcholné výkony, ale ukázat jim možnosti, jak žít a bavit se aktivněji. A že těch možností je. V tomto ohledu má projekt obrovský dopad. A určitě to v něčem posouvá i školní prostředí. Také se stává, že paní učitelky ocení některé nápady a samy je pak v hodinách využívají. Někdy jsou to přitom opravdu drobnosti. Naposledy takhle paní učitelku zaujala práce s obručemi. Děti si házely, točily s obručemi na rukou. Je to velká legrace, ale má to i velký význam pro rozvoj motoriky.
Nemám to takhle úplně konkrétně, že by mi někdo řekl „ve škole jsme vás měli na tělocviku, a pak jsme začali s atletikou“. To se mi nestalo, ale věřím tomu, že se nám ty děti v oddíle ukazují. My jich tam ale máme tolik, že asi nemám úplně možnost to vždycky zjistit.
V projektu Trenéři ve škole je zapojena od samého začátku. Veronika Sluková tak může srovnávat, jaký pokrok děti na kladenských základkách za necelé tři roky udělaly. Rozhovorem vyplníme pauzu mezi první a druhou z celkem tří hodin, které dopoledne odcvičí na Základní škole Vašatova. A nutno říct, že její hodiny jsou opravdu intenzivní. Jedna taneční sestava střídá druhou, hudba hraje prakticky bez ustání a všichni jsou v pohybu. Včetně trenérky samotné.
Jsou dny, kdy mám i čtyři hodiny po sobě. Ne všechny jsou pro mě tak intenzivní jako ta, kterou jsem teď absolvovala s druháky. Přizpůsobuji program podle stáří dětí. Větší děti jsou samostatnější, mohou jim nechat více volnosti. Často si samy mohou vymýšlet taneční prvky a sestavy, které chtějí trénovat. Tam je spíš dozoruji. Ale u malých dětí je potřeba být názornější. Nemůžu jim říct „tady se postav, udělej dva kroky doprava, dva kroky doleva, tleskni“. Všechno jim musím ukazovat, takže celou hodinu odcvičím s nimi. Byť jsem po hodině pořádně zadýchaná a čtyři po sobě už jsou opravdu zápřah, baví mě to. Ještě když jsou děti tak hodné jako dnes a mají paní učitelku, která se nebojí zapojit a usnadnit mi to.
Přijdu do první hodiny, představím se a řeknu, že spolu budeme tancovat na hudbu. V tu chvíli devadesát procent třídy protáhne obličeje. To je samé „ježiši“. A po hodině většina odchází s nadšením. Jasně, že ne vždycky je ten zásah stoprocentní, ale drtivou většinu dětí to vtáhne. Kluci zjistí, že to vůbec není nuda, naopak mohou dovádět, sami se projevit i trochu předvést. Hrajeme spoustu her, často měníme cvičení. A pak kluci chodí, že to bylo super a že to byla nejlepší hodina tělocviku. Moje zkušenost je taková, že to nakonec kluky kolikrát baví dokonce víc než holky.
Zrovna v tomto konkrétním případě je paní učitelka vyloženě milionová. S dětmi dělá úplně všechno, snaží se jim pomáhat a povzbuzuje je. Jsou ale i případy, kdy to tak úplně není a paní učitelku je potřeba vtáhnout. I když jsem schopná hodinu odcvičit sama, bez pomoci, asistence paní učitelky je velkým plusem, protože díky tomu můžeme vyzkoušet více aktivit, dětem hodinu zpestřit a více se jim věnovat.
Samozřejmě. Zařazuji takové prvky, abych co nejvíce rozvíjela flexibilitu dětí. Používám často písničky, které děti znají z letních dovolených, ale maličko stěžuji prvky, které cvičíme. Kdybychom si bouchali do kolínek a tleskali, jako to znají děti z animátorských programů, tak je to sice fajn zábava, ale úplně by to neplnilo účel. Takže místo ťukání do kolen jdeme hezky do hlubokého předklonu a boucháme dlaněmi o zem nebo zvedáme kolena.
Jak už jsem říkala, po fyzické stránce jsou pro mě hodiny s malými dětmi náročnější, protože tam musím sama více cvičit. U starších dětí už to stačí ukázat jednou a pak to zvládají samy. S třeťáky a čtvrťáky taky už můžete zařadit větší volnost ve smyslu výběru aktivit nebo tanečních prvků. Rozdíl je i v tom, jaké pouštíme písničky a jak jsou rychlé. Náročnost zvedám právě o tu intenzitu úměrně s věkem. Prvňáček ne vždycky vydrží tolik co čtvrťák, takže s postupujícím věkem to trošku stupňuji, aby to děti bavilo, ale aby se v dobrém slova smyslu unavily.
Je to úplně jiná práce. I když jsem v klubu trénovala maličké tří čtyř leté děti, ke kterým jsem měla hodně podobný přístup. Tady jsou děti sice starší, ale tím, že to není zájmový kroužek, po nich nemůžete chtít nějakou výkonnost. Těžko je nechám hodinu cvičit step touch, véčko a podobně. To by nikoho nebavilo. Je potřeba aby byla hodina pestrá. To je stejné jako s malými v klubu. Taky je nenecháte hodinu skákat přes švihadlo. U starších dětí v klubu už ale pochopitelně stoupají nároky na výkonnost a je to dost o puntičkářství, aby byly připravené na závody tak, jak mají. Je to pak i trochu stresující. Tady ve škole vám to odpadá, takže po trenérské stránce to pro mě je psychický odpočinek.
Ohromnou předností je, že děti poznají různé sporty. Takové, se kterými se běžně nepotkají. Navíc se sporty pravidelně střídají, takže děti během školního roku poznají, co všechno se dá dělat. Nakopne je to a motivuje je to něco dělat, namísto sezení a hraní her na telefonu. Málokde mají děti možnost se takto všeobecně rozvíjet a poznat, kolik mají možností. Neříkám, že se u nich během čtyř hodin s trenérem rozvine talent pro daný sport, ale aspoň mají šanci poznat, co je baví. Mohu pak přijít do klubu zkusit si to a třeba se tomu dál věnovat.
Určitě. Když jsem přišla do školy tři roky nazpátek a zeptala se dětí, kdo chodí na nějaké kroužky, nebojím se říct, že jich tak osmdesát procent říkalo, že nedělají nic. Samozřejmě to bylo ovlivněné i tím, že bylo krátce po covidu. Ale ten počet aktivně sportujících byl malý. Teď, když se jich zeptáte, tak je úplně jedno, co dělají, ale naprostá většina vám řekne, že dělá aspoň něco. Běhají, dělají kolektivní sporty, tancují. Samozřejmě to nemusí být jenom projektem Trenéři ve škole, ale za mě to určitě nějaký vliv má. Je to skvělý způsob, jak děti inspirovat k tomu, aby se o aktivní trávení volného času samy začaly zajímat. A to se podle mě daří. Zároveň mám srovnání, když některé děti vídám už třetím rokem. Musím říct, že jsou šikovnější a práce s nimi je rok od roku snazší.
Hodina tělocviku na čerstvém vzduchu, a k tomu na ledě! Hokejový trenér Jaroslav Rittig po dohodě s paní učitelkou vytáhl třeťáky z 8. základní školy Vodárenská na nedaleké venkovní kluziště, kde s nimi vyzkoušel základy bruslení. I tak může vypadat hodina Trenérů ve škole, kteří na kladenských základkách předávají své specifické znalosti už třetím rokem. Jak projekt hodnotí sám Rittig?
Já bych s dětmi chodil rád na led častěji, ale prostě to není možné, protože jednak na zimáku nejsou volné ledy a jednak to ani není možné zvládnout časově. V prosinci se to ale zrovna sešlo tak, že jsem měl třetí třídu na 8. základní škole, a protože otevřené kluziště na Václaváku je vzdálené opravdu jen kousek, stačilo se dohodnout s paní učitelkou. Všiml jsem si předtím, že tam chodí i starší ročníky s učitelským doprovodem a přišlo mi zajímavé pro děti takovou hodinu uspořádat pod vedením hokejových trenérů.
Díky tomu, že jsme na ně s kolegou Jirkou Neissem byli na ledě dva, jsme to zvládli dobře. V podstatě to byl program, jako kdyby děti začínaly chodit k nám na školičku bruslení do klubu. Seznámily se s ledem, vyzkoušely si kleknout a vstát. Pak jsme je rozdělili podle toho, kdo už bruslil, a kdo ne. Někteří jezdili sami, jiní dělali první krůčky a postupně se zlepšovali, pomáhali si opíráním se o mantinely. S nebruslaři jsme pracovali podle vyzkoušené metodiky, jak učit úplné začátečníky.
Já myslím, že si to děti užily. A paní učitelku jsem o týden později potkal před školou. Ptala se, jestli budu příští rotaci za se u ní, že by to rádi zopakovali. Byla ráda, že jsme dětem jako trenéři mohli krom dozoru dát i trochu té bruslařské odbornosti. Rád to zopakuji znovu s dalšími třídami, pokud se k tomu sejdou vhodné podmínky.
Začal jsem koncem loňského roku. Prošel jsem dvě rotace a trošku jsem se seznámil s prostředím. Od letošního školního roku už jsem se zapojil více. Na první zkušební hodině jsem byl s Jirkou Neissem, který byl v projektu od začátku. Podíval jsem se, jak hodina probíhá, jak s dětmi pracuje. Pak už jsem se do toho vrhnul sám a začal zapracovávat věci, které znám ze své trenérské praxe. Pro mě to nebylo úplně problematické, protože v klubu pracuji s podobně starými dětmi. Princip je tedy stejný. Chci, aby to děti bavilo. Sám se jich během hodiny ptám, co je baví nejvíce a ty oblíbené hry opakujeme. Nemáme nárok na nějaké výsledky, snažíme se děti přivést k pohybu, který je bude bavit, a nechat jim při tom i trochu volnosti a spontánnosti. To znamená, že třeba mají stanoviště, kde hrají fotbálek a sami se musí domlouvat tak, jako jsme to dělali my, když jsme byli malí a chodili si zakopat ven.
Když jsem ještě hrál, v určité chvíli jsem ucítil, že pro mě už cesta dál nevede, a tak jsem se začal postupně orientovat na trénování. Už jako hráč jsem s dětmi chodil na kroužky, to bylo nějakých šest let zpátky. Postupně jsem přidával, začal jsem trénovat v klubu a potom jsem se přesunul na Kladno, kde jsem začínal v oddílu PZ. Tím, že tam nebylo tolik trenérů, jsem během chvíle pracoval s dětmi od školičky bruslení po šestou třídu, takže jsem sbíral zkušenosti s různými věkovými kategoriemi a výkonnostními úrovněmi. Hodně mi to dalo a poznatky, které jsem se naučil, mohu využít i v projektu Trenéři ve škole.
Samozřejmě, že na zimáku se trochu více specializujeme na hokej, ale je tam i sportovní všestrannost. Ve škole to je hlavně o té všestrannosti a zábavě. Tím, že jsou tu děti na různé pohybové úrovni, se snažím hodiny připravovat tak, aby každé mělo šanci cítit se jako vítěz. Když mám na hodině někoho, kdo váží více kilo, vím, že se mu bude dařit na stanovišti, kde jsou úpolové hry jako přetlačovaná. Tam má šanci zvítězit, mít dobrý pocit. Pak jsou tu zase děti menší postavou, ale o to mrštnější, ty zase uspějí jinde. Chci, aby každé dítě zažilo na hodině tělesné výchovy radost, aby z ní odcházelo s úsměvem a plné zážitků. A na dětech se odráží i naladění trenéra. Musíte s nimi také na chvilku být dítětem, sdílet to nadšení a zápas, zahrát si s nimi. Pak je to baví ještě více.
Mně se na tom líbí, že se učitel s trenérem mohou dobře doplňovat. Co jsem poznal, tak kantoři nemají vůbec špatné povědomí o sportu, umějí děti naučit kotrmelce a podobně, ale trenéři přinášejí do hodin novou energii a nové poznatky ze sportů, v nichž se specializují. Díky tomu dětem nabídnou zajímavá cvičení. Když přijde někdo nový, těší se a hned se ptají, co mají dnes za sport. Skvělé je i to, že se snažíme děti vést při pohybu k určité samostatnosti. Tak, aby se vrátily časy, kdy se děti samy domlouvaly a chodily si zahrát někam ven, což dnes není běžné. Výhodou projektu je určitě i to, že paní učitelka není na děti sama. Jsme tam minimálně dva, občas i paní asistentka, takže jsme schopni udělat více stanovišť, a tím pracovat s méně dětmi, které tak mohou cvik provádět častěji a můžeme se jim věnovat individuálně.
„My jsme měli tělocviky suprové, náš učitel byl sám zapálený sportovec a jeho hodiny byly hravé, zábavné,“ vzpomíná dvacetiletá Katie Cusacková na svou zkušenost s tělesnou výchovou na základní škole. Mladičká trenérka Tanečního klubu Admira na jaře úspěšně odmaturovala a při studiu teorie sportovní a kondiční přípravy na vysoké škole zvládá i praxi v projektu Trenéři ve škole. Její hodiny jsou – podobně jako ty, na které ráda vzpomíná – zábavné. Hlavní roli v nich hraje muzika a volnost projevu.
Já jsem už byla přihlášená loni, ale protože jsem ještě byla na gymnáziu, tak jsem to nemohla stíhat. Při studiu na vysoké škole už to možné je.
Super. Jsou třídy, které jsou hodně aktivní a chtějí tancovat. S těmi je radost pracovat. Samozřejmě jsou tu i kluci, kteří mají radši třeba fotbal a řeknou, že tancovat nechtějí…
Ano, naprostá většina z nich se časem projeví. Chápu, že třeba nechtějí nacvičovat taneční sestavy, které jsem si pro ně připravila, proto se jim snažím v hodinách dávat také volnost a šanci vybrat si, co chtějí tancovat. Uděláme kolečko, jeden jde doprostřed a ukáže, co chce, co se mu líbí. Zbytek to po něm pak opakuje. Tím se i ti zaraženější dostanou šanci projevit, a nakonec je i na nich vidět, že je to baví. Já se snažím pozorovat, co tancují, a pak to zapracovat do sestav, které cvičíme, aby se v tom každý mohl najít.
Ono to paradoxně funguje výborně. Máme pravidlo, že když hraje hudba, děti mají volnost projevu. Tedy dělají, co mají zadané, ale nijak nevadí, když jsou u toho trošku rozjívenější. Ale jakmile se zastaví hudba, tak vědí, že mají ztichnout. Ne vždycky to je stoprocentní, ale celkově to funguje docela dobře. Když ztichne hudba, zpozorní.
V první třídě to jsou Včelky Máji a takové ty dětské písničky, kolikrát ale už i tam zařadím něco ze současné hudby, která se hraje v rádiích. U čtvrťáků už to je jasné, to je současná pop music, musí to být „cool“. Kolikrát se opravdu trefím do písniček, které znají, a pak se jim hned víc chce tancovat.
Určitě. V první třídě to jsou opravdu základy. Děti vyšly ze školky, často mají ještě problém si v té rychlosti srovnat, kde je pravá a kde levá. Takže při tanci dávám jednodušší prvky a snažím se nespojovat dohromady pohyby rukou a nohou. U starších dětí postupně zařazuji složitější prvky a koordinaci rukou i nohou.
Je to hlavně o nastavení přístupu. Když budou v hodinách tělocviku děti dělat něco špatně, nebudu jim to nějak obzvlášť vytýkat, protože hlavní je, že něco dělají a já chci, aby se především bavili, hýbali – to je cíl. Ne aby se stresovali, že jim něco nejde. Na tanečním tréninku samozřejmě potřebujeme, aby správně nacvičovali techniku, takže tam to je hodně o opravování. A další rozdíl je v tom, že v klubu trénuji v jednu chvíli jeden pár, takže je tam hodně prostoru pro individuální zpětnou vazbu. V tak velké skupině, jako je školní třída, to v jednom člověku není možné zvládnout.
To je jasné, v tanečním klubu chodí na tréninky, protože je to baví a chtějí to dělat. Dávají do toho všechno. Tady to je složitější, protože ne každý k tomu má takový vztah. Ale jak už jsem říkala, i ti, kteří zpočátku nechtějí tancovat, se postupně chytají. Třeba když děláme zrcadlo, jeden z dvojice předvádí, druhý napodobuje. To pak baví všechny.
Tancuji od čtyř let. Dělala jsem street dance, základy baletu a výrazové tance. Před pěti lety jsem začala se sportovním tancem a zatím jsem si vytancovala třídu A v latině, třídu B ve standardu a minulý rok jsme s tanečním partnerem byli na mistrovství republiky.
My jsme měli tělocviky skvělé. Náš učitel byl sám zapálený sportovec a jeho tělocviky byly hravé, zábavné. Přistupoval k tomu jako trenér, a zároveň to pro nás byl super parťák. Mám na to skvělé vzpomínky a chci, aby se děti bavily i na mých hodinách.
„Já tady chci ještě být, mně se tady moc líbí,“ vypískla se zvonkem ohlašujícím velkou přestávku holčička na odchodu z tělocvičny po hodině s Kristiánem Šiškou. Dvaadvacetiletý trenér juda je od letošního roku novou posilou Trenérů ve škole a bezprostřední ohlasy dětí na jeho pětačtyřicetiminutovku ukazují, že to s nimi umí. Jak hodnotí své první týdny ve škole sám Kristián?
Nějakou zkušenost se školním prostředím už mám. My jsme už mívali jiný projekt předtím, kdy jsem byl také zapojený ve školách a učil jsem tam děti pády. Ale tady to je jiné, snažíme se to různě propojovat, dělat více stanovišť, rozdělit děti do skupin, dát jim větší prostor pro kreativitu. Je to pro mě určitě nová zkušenost. Spousta věcí se dá praktikovat v klubu, někdy přijdou s dobrými nápady paní učitelky. Hodně se učím i od ostatních trenérů.
Vždycky mám připravenou nějakou kostru hodiny a záleží vždycky na počtu dětí. Někdy připravím hodinu pro třicet, přijde jich jedenáct, tak to změním, nejsou tři stanoviště, ale třeba jenom dvě nebo jedno. A pak tam mám připravené programové body, jako je třeba pohybová rozcvička ve stylu imitace zvířátek, kde si děti samy řeknou, jestli chtějí dělat opičky, medvědy, koně nebo něco jiného. Když si mohou vybírat, baví je to o to víc.
Určitě mám připravený program tak, aby tam byla spousta her, aby se děti, pokud možno, co nejvíce hýbaly a abychom od obecných prvků postupně přecházeli k těm z juda. Když pak přijde na judo samotné, snažím se začínat nejdřív pády, pak se děti začínají prát na zemi, utíkají soupeři z držení a podobně. Na posledních hodinách bych se chtěl dostat třeba až do postoje, k nějakému komplikovanějšímu držení a případně i k základním hodům.
Poměrně dost. U prvňáku je potřeba více her, u čtvrťáků to je v tomto ohledu lehčí, ti toho zvládnou víc a udrží déle pozornost. Zvládnou třeba i komplikovanější judistické chvaty. Prvňáci jsou zase každá třída jiná. A mezi prvňáky a druháky je vidět obrovský rozdíl. Ale ten je i mezi druháky a třeťáky. Naopak třetí a čtvrté třídy už jsou tak nějak na podobné úrovni.
Od učitelů jsem se se zpětnou vazbou setkal, všem se vesměs líbilo, jak byly hodiny strukturované. Děti jsou rády, přijde mi, že mají radost, že se po hodinách smějí. Snaží se zapojovat a dělat všechna cvičení. To zase dělá radost mně.
Mně se líbí, že děti dostanou spoustu nových sportů k vyzkoušení. Učitelé dostanou do povědomí nová cvičení z mnoha různých odvětví a pak je mohou praktikovat ve svých hodinách. A z druhé strany se já něco naučím od učitelů, kteří už mají něco za sebou, ale i od dětí, protože právě ve chvílích, kdy jim nechávám prostor pro kreativitu, aby si třeba vybraly, jaké budou napodobovat zvíře, přicházím pořád na něco nového. Nejlepší na projektu je ta pestrost a to, že si děti do budoucna mají z čeho vybírat, a to je přínosné pro ně i pro všechny sporty.
Žádné zdlouhavé nástupy. Sotva děti vstoupily do tělocvičny, začaly kroužit kolem dokola. Podle pokynů trenéra měnily směr, klekaly si, lehaly, a na další pokyn znovu startovaly. Následovala vybíjená s několika pěnovými míči a na tlesknutí děti utvářely skupiny podle počtu, který Kristián nejprve nahlas vykřikoval, pak už jen ukazoval na prstech. Po přesunu na tatami podložku následovalo několik dalších her, ve kterých měly hlavní slovo děti. Postupně se po čtvercové podložce procházeli krabi, opičáci, medvědi, koně… no prostě celá zoo! Nechybělo válení sudů a pak také nácvik kolébky vzad s úderem do podložky, jak to judisté dělají, aby tlumili pády. Na závěr ještě oblíbená hra na mrkvičky a zahradníky a pětačtyřicet minut uplynulo jako voda.
Už třetím rokem docházejí do hodin tělesné výchovy na první stupně kladenských základních škol trenéři nejrůznějších specializací. Jejich poslání je jednoznačné: nadchnout děti k pohybu a představit jim sport ve všech jeho podobách. Daří se jim to dobře a rok od roku navštěvují více a více dětí. Nejen o tom se rozpovídal koordinátor projektu Marcel Kučera.
Troufnu si říct, že výborné. Znovu se rozrůstáme, od letošního roku nabízíme o jeden sport navíc, to je judo, a nově budeme na hodiny tělocviku docházet i do čtvrtých tříd. To znamená rozšíření o přibližně 700 dětí na současných 2800.
Myslím, že ji naplňujeme podle představ a už pomalu vidíme výsledky. Trenéři si i chválí, že například u předloňských prvňáčků, s nimiž budou letos pracovat už třetím rokem, pozorují postupná zlepšení v pohybových schopnostech, a hlavně zvýšenou chuť sportovat. Stále platí, že nechodíme do škol dělat nábory pro místní sportovní oddíly. Chceme především děti seznamovat se sportem ve všech jeho podobách a zaujmout pro něj i ty, které třeba nemají přirozené vlohy nebo sportovní zázemí v rodině.
Pracují takzvaně v tandemu s paními učitelkami a asistentkami. Jednu hodinu týdně vždy vede některý z našich trenérů, kteří se postupně střídají u jednotlivých tříd, druhou vedou učitelé.
Od letošního roku to je jedenáct, nově máme zapojené i trenéry juda. Od začátku projektu jsou zapojení trenéři a trenérky fotbalu, florbalu, plavání, ledního hokeje, aerobiku, tance, volejbalu, basketbalu, atletiky a inline bruslení. Každý přináší něco ze své specializace. Trenéři ledního hokeje s dětmi v tělocvičně pochopitelně nebruslí, ale přinášejí do hodin hravou formou některé prvky pohybové přípravy, kterou praktikují i u malých hokejistů.
Musí samozřejmě být odborníci ve svých sportech, ale také mít dobrý přístup k dětem. Zároveň všichni při vstupu do projektu procházejí třídenním školením, které rozšiřuje jejich obzory a učí je novým přístupům k práci s malými dětmi, rozvíjí jejich schopnost improvizace a celkově je na práci ve školách připravuje.
Ta je naprosto zásadní. Jenom díky tomu můžeme program provozovat na všech patnácti městem zřizovaných základních školách, navíc docházíme ještě do jedné soukromé. Jsem moc rád, že město Kladno projekt vzalo za svůj, trenéry podporuje a záleží mu na tom, aby mu ve školách vyrůstala
generace se vztahem k aktivnímu životnímu stylu. A poděkování patří i školám, které nám daly důvěru a spolupráci umožnily.
Chceme, aby se prvňáčci s trenéry na začátku školního roku seznámili v neformálním prostředí mimo školu. Loni se projektový den na Sletišti osvědčil, takže jsme ho letos udělali znovu a zase trochu posunuli. Připravili jsme si deset stanovišť s deseti různými sporty a prostřídalo se nám na nich deset tříd, takže to krásně početně vyšlo. Věřím, že se prvňáčci i díky tomu do školy o to více těší.
„Do projektu jsme se zapojili hned na samém začátku, zkušenosti máme výborné a jsme spokojení s celým fungováním. Nejlepší nám přijde variabilita toho, jak se střídají jednotlivé sporty a různé přístupy trenérů, díky čemuž si děti mají šanci vyzkoušet od každého trošku.“
Už druhým rokem zpestřují výuku tělocviku na prvních stupních kladenských základek školení trenéři a trenérky. Jednou z nich je Šárka Pinďáková, trenérka in-line bruslení, která se práci s dětmi mladšího školního věku věnuje už bezmála 20 let. I tak ji ale projekt v mnohém inspiroval, a naopak ona v každé hodině inspiruje děti k posouvání svých hranic. Hojně k tomu využívá nářadí, které se jinak v hodinách tělesné výchovy u takto malých dětí objevuje jen zřídka.
Určitě pozoruji. Začátky byly trochu nesmělé. Nevěděli jsme, jak budou reagovat učitelky, jak nás přijmou děti. Dneska už jede projekt v zaběhnutých kolejích a víme, co od sebe čekat. V tomto ohledu je práce daleko snazší. A potěšilo mě, že se po prvním roce projekt z prvních a druhých rozšířil i na třetí třídy. To je bezvadné, protože s dětmi můžeme pracovat v dlouhodobějším horizontu a s těmi staršími už můžeme do hodin zařadit i obtížnější prvky.
Jedním z principů projektu je vytvořit přiměřenou výzvu pro každé dítě. Já se snažím u úkolů, kde to jde, nastavit několik variant od základního provedení přes několik pokročilých úrovní až po celkem obtížný cvik. Každému dát možnost jít na hranici svých možností a vůbec zjistit, kde je má. Byla by škoda chlapce, kteří se nebojí výšek, nenechat vylézt na žebřiny. To stejné platí třeba o přeskocích přes bedny. Začínám od nejnižší překážky, kterou přeleze každé dítě, a větším a schopnějším dětem klidně přidávám. Mezi třeťáky jsou třeba kluci, kteří chodí na parkour a zvládají i obtížnější cviky. Bylo by potupné nechat je překonávat překážky, které už pro ně nejsou žádnou výzvou.
To spíše ojediněle. Vnímám, že je dnes trochu opatrnější doba. Já se ale snažím nářadí hodně využívat, aby z toho ta panika opadla. Stavím bednu, stahuji kruhy, používám i hrazdu. Samozřejmě za dozoru a dopomoci. Děti se nebojí, zvládají to dobře. A i ty opatrnější během chviličky zjistí, že se není čeho bát. Když jim pomůžete, zvyknou si. A já vím, jak jim dopomáhat a jistit je. Takže nářadí využívám ráda.
Dodat dětem sebejistotu v pohybu. Aby zjistily, co dokážou. Aby měly tu možnost si všechno vyzkoušet a třeba přijít na to, že některé cviky, které zpočátku odmítaly dělat bez pomoci, zvládnou dobře samy. Někdy se setkáte s opatrnějšími vyučujícími, kterým to, co děláme, přijde moc rizikové. To pak uberu a snížím nároky. Ale děti chtějí vyzkoušet všechno. Když přijdou do tělocvičny, kde je postavené nářadí, vidíte na nich, jak se jim rozzáří oči a propukne ta spontánní radost. A pak i paní učitelky kolikrát zjistí, že o nic nejde a je dobře tyto prvky zařazovat.
Moc hezkou jak od dětí, tak od paní učitelek. Chválí si to. A víte, co je nejlepší? Když děti odcházejí po hodině a slyšíte je, jak ve dveřích pokřikují, že to byl nejlepší tělocvik, jaký kdy měly. To je to, co vás nabíjí.
Obecně se říká, že zdatnost dětí jde dolů. To ano, také to pozoruji, ale zase bych chtěla krotit paniku. Rozhodně se nekoná žádná tragédie. Mezi dětmi je stejně šikovných a méně šikovných, jako jich bylo vždycky. Dnes ale mají hodně dalších mimosportovních podnětů, které je v pohybovém rozvoji brzdí. Je to i o tom, k čemu jsou vedené doma. Nechodí ven, nelezou po stromech, nedělají to, co jsme třeba dělali my. Takže pak ani nemají smysl pro zodpovědnost samy za sebe. Nedokážou odhadnout, co zvládnou, a co už ne. I to se je snažím na svých hodinách naučit, a právě proto se nevyhýbám cvičení s nářadím.
Určitě. Je to velká inspirace pro každého trenéra, který si tím projde. Už jen školení, které trenéři před zapojením do projektu absolvují, jim rozšíří obzory. A pak samozřejmě i ta samotná praxe. Dá se z toho čerpat i při sestavování tréninků na kroužky.
Velkou, a to nejen pro ně. Je to inspirace i pro paní učitelky, které díky tomu, že se trenérů v jejich hodinách střídá hodně a každý má trochu jinou specializaci, získají zásobu nových cvičení. Ty pak mohou využít v hodinách, které vedou samy. A děti tím mají větší šanci se posouvat. Hlavní je, aby je tělocvik bavil a aby měly k pohybu pozitivní vztah.
Už druhým rokem zpestřují výuku tělocviku na prvních stupních kladenských základek školení trenéři a trenérky. Jednou z nich je Petra Jindřichová, několikanásobná mistryně republiky v plavání a někdejší reprezentantka České republiky, která se už více než 25 let věnuje trenérské činnosti. Pro hodiny na školách využívá svých znalostí všeobecné pohybové průpravy, ale i jógy, které se věnuje.
Určitě jsem je víc vychytala. Jsem teď daleko schopnější reagovat na potřeby každé jednotlivé třídy. Už po první hodině ze čtyř zjistím, co a jak musím případně do zbylých hodin upravit. Přikoupila jsem pomůcky a objevila jsem i nové hry, které děti baví.
Já mám program na hodiny pevně daný, vypracovaný po minutách. Ale naučila jsem se ho měnit podle toho, s jakými dětmi pracuji. Máme tady v některých případech i děti s hendikepy, a těm pochopitelně musím program změnit. Třeba to, co jsem s dětmi dělala dnes, by pro ně mohlo být příliš náročné. Dopředu tedy počítám s tím, že už při rozcvičce děti obhlédnu a zjistím, jak na tom jsou. Pak hodinu přizpůsobím tak, aby to pro děti bylo zvládnutelné, užily si to a aby byla spokojená i paní učitelka. Na jiných školách zase panuje trošku uvolněnější atmosféra. O dětech, které tam chodí, se říká, že jsou nezvladatelné, ale to není pravda. Jsou živější, to ano, ale o to lepší tam jsou hodiny tělocviku. Pro ty je volnost naprosto zásadní. A když se vám děti trošku rozjedou, vždycky je zkrotíte. To jde hravě. Já sama nebyla úplně andílek, takže vím, co dělat, abych děti postavila do latě a aby spolupracovaly.
Od svých patnácti, takže to bude už víc než pětadvacet let.
Plavat tady samozřejmě nemůžeme. Na bazéně se mi všichni vysmáli, když jsem řekla, že jdu do škol. Ale není to nutně jenom o plavání. Plavec přece musí být dobře kondičně připravený a musí mít základní pohybové návyky. A děti je často nemají. Věnuji setaké józe, a to je skvělý způsob, jak děti na pohybové aktivity připravit. Můžeme trénovat balanc, posilovat vnitřní systém. V první řadě chci, aby děti uměly správně chodit, držet tělo a dýchat. I na bazéně běžně vídám děti, které jsou nedostatečně pohybově připravené. Nevylezou z bazénu, neskočí do něj, a co je nejhorší, vůbec neumějí dýchat. Jóga je pro mě nejlepší varianta, jak děti předpřipravit na další sport, včetně třeba plavání, pokud bychom se někdy v budoucnu potkali na bazénu.
Je to taková jóga hrou. Trošku dětinská. Zejména u prvňáků to je hodně znát. S druháky a třeťáky už je trošku jiná řeč. Tam už člověk nemusí být tolik dětinský, hrát si na pejska, kočičku a syčet jako had v pozici kobry. A kdybychom měli i čtvrťáky a páťáky, tak s těmi bychom si už mohli dát trošku víc do těla. Já jsem ale i za tu „dětskou“ jógu ráda.
Přistihla jsem se, že jsem začala dělat tréninky zábavnější. Děti tolik nedriluji, spíš zařazuji více her. Určitě mě to v něčem posunulo.
Já jsem přesvědčená o tom, že tento projekt má velký smysl. Za dobu, co se věnuji trénování dětí, vnímám, jak jejich pohybová gramotnost upadá. Tohle je skvělá možnost, jak nastartovat obrat k lepšímu. Už po prvním roce třeba u loňských prvňáků vidím rozdíl a věřím, že když bude projekt pokračovat, za pár let ten rozdíl uvidíme všichni.
U těch, které máme už druhým rokem, velký! Když jsem do školy přišla poprvé, cítila jsem v hodinách tělocviku docela velké napětí. Možná způsobené i tím, že předtím děti byly několik měsíců zavřené doma při koronavirové pandemii. Najednou přišly do tělocvičny a vypadaly z toho trochu nervózní. Po roce v normálním režimu vidím, jak se atmosféra mění. Děti nejsou tak vystrašené, lépe vnímají, a i pohybově jsou na tom líp.
Děti jsou nadšené. Když nepočítám paní učitelky, tak jsou děti hlavním zdrojem naší zpětné vazby a já musím říct, že ta je skvělá. A důležitý je i posun, který sleduji. Třeba dneska tady byla holčička, která se bála balancovat na míči. Poprvé na něj jakž takž vlezla, podruhé se slovní podporou už to bylo o trochu lepší a potřetí už balancovala jakoby nic, skoro se ani nemusela přidržovat. To jsou pro mě super výsledky.
Trenérku Petru jsme zastihli na 14. základní škole při hodině tělesné výchovy s 1. B. Pro prvňáčky si připravila pestrou hodinu, kterou odstartovala netradiční hrou. Před hodinou po tělocvičně poschovávala kamínky a jiné předměty z přírody, které měly děti co nejrychleji najít a přinést. Zvládly to za čtyři minuty. Úvodní hra je skvěle vtáhla do hodiny. Následovala rozcvička, do které trenérka zábavnou formou zařadila prvky jógy. Pak děti rozdělila na dvě poloviny, a zatímco jedna půlka pod vedením třídní paní učitelky trénovala pohybovou koordinaci při startech z různých pozic, druhá část pod jejím vedením řádila na překážkové dráze. Děti postupně překonávaly překážky plazením, lezením, balancováními nebo prostou koordinací rukou a nohou. V polovině hodiny se obě party prostřídaly a na konci se opět sešly ke společnému vydýchání a zakončení hodiny.
Už druhým rokem zpestřují výuku tělocviku na prvních stupních kladenských základek školení trenéři. Jedním z nich je Jiří Neiss, kouč nejmenších hokejových Rytířů. Zastihli jsme ho na 12. základní škole, kde si pro třídu 1.C připravil hodinu zaměřenou na všeobecnou pohybovou průpravu. Po společném zahřátí a protažení děti rozdělil na dvě půlky, a zatímco se jedné intenzivně věnoval při nácviku koordinace, druhá pod dohledem paní učitelky a asistentky mastila florbal. Pak se děti vystřídaly. Hodina utekla jako voda a po jejím skončení přišla chvilka na rozhovor.
Dvacet let, práce s dětmi je pro mě motorem.
V klubu máte děti, které jsou zaměřené na váš sport, v mém případě na hokej. Jsou to většinou děti sportovně nadané a se zájmem. Ve škole je ale různorodý kolektiv. Úroveň nadání a motivace u dětí může být rozdílná. Takže zatímco na zimáku si můžete docela dobře připravit dopředu tréninkový plán a držet se ho, ve škole musíte improvizovat. Někdy vám přijde třída, kde polovina dětí nejeví zájem o sport, některé ani nemohou, protože mají třeba tělesný nebo mentální hendikep, s tím se také setkáváme a musíme tomu program přizpůsobit. A pak vám přijde sportovní třída, a tam to je zase všechno jinak. Mně se ale na projektu líbí, že zapojuje všechny děti. Nejen ty nadané, ale i ty slabší, včetně hendikepovaných. Naším cílem je, aby se hýbaly všechny.
Některé pohybové prvky z ledu se dají aplikovat i v suché verzi. Takže se s dětmi snažím dělat třeba nácviky na bruslení s přenášením váhy. Trénujeme balanc, trochu při tom i posílíme nohy a vůbec tělíčko. Pro první třídy mám spíš hry, honičky, mrazíky a podobně.U druháků, a speciálně u třeťáků už se snažím jít trošku do sportovní zátěže, aby se děti naučily zpevnit tělo a podobně. Ale žádné drilování.
Já jsem se na projekt strašně těšil. Na začátku jsme absolvovali školení, kde jsme čerpali i ze zkušeností z Prahy, kde už projekt fungoval předtím. Pro mě bylo hlavní zorientovat se ve školním prostředí a zvyknout si na spolupráci s vyučujícími. Najít společný hlas, domluvit se. Každá paní učitelka je trochu jiná. Z druhé strany platí, že jim chodí do hodin různí trenéři, takže zpočátku jsme si na sebe hlavně zvykali a ladili jsme komunikaci.
Jak dospělí, tak i děti mají své nálady. Někdy přijdete, na tlesknutí vám děti přiběhnou a poslechnou na slovo. A to pak může být i nějaká ta legrácka.Jindy to je složitější. Chcibýt hodný, ale nejde to, musím maličko přitvrdit, aby si děti uvědomily, že sranda jenom odtud potud a že je taky potřeba poslouchat a dělat to, co mají. Je to hodně podle situace a u dětí speciálně to je kolikrát dané i tím, jak se vyspí. Když ráno z postele vylezou levou nohou napřed, je to pak poznat i na tělocviku. A třeba po víkendu bývají hlavně hokejoví kluci často dost rozjetí. Tam je potřeba ukázat trošku vážnější tvář.
Dneska mě děti moc mile překvapily. Když jsem s nimi měl první tělocvik, tak jsem pochopil, že tady ne všichni jsou sportovci a že nám asi některé věci budou trochu déle trvat, protože mají maličko problém s pozorností. Ale dneska byli všichni skvělí. Spolupracovali, snažili se, nezlobili, dávali pozor. Když jsem něco řekl, tak to udělali. Takže já jsem s dnešní hodinou moc spokojený.
Na pana Neisse se děti vždycky moc těší. Ptají se po něm i na hodinách, kdy trenéři nechodí. Zbožňují ho. On to s nimi umí, má k nim skvělý přístup, dokáže je zabavit a hraje s nimi hry, které já neznám, takže i pro mě jsou jeho hodiny inspirativní a sama pak do výuky můžu některé hry zařadit.
Dagmar Šmolíková, třídní učitelka 1.C
Už druhým rokem zpestřují výuku tělocviku na prvních stupních kladenských základek školení trenéři a trenérky. Jednou z nich je Eva Řešátková, trenérka nejmenšíchbasketbalistek kladenského Sokola, jejímž cílem je nadchnout děti pro hru s míčem. Kolem něj se točí většina jí připravených aktivit, a nemusí to nutně být jen basketbalová průprava.
Už to bude 37 let.
V současné době pracuji s dětmi ve věku od šesti do deseti let.
Ano, rozdíl to je. Do basketbalového oddílu mi přijdou děti, které cíleně vyhledalysport s míčem – basketbal. V hodinách Trenérů ve škole naproti tomu musím zaujmout i děti, které k míči nemají žádný vztah. A další specifikum je, že basketbalový Sokol Kladno je čistě dívčí tým, zatímco ve škole pracuji i s chlapci, a ti někdy mohou být trochu živější.
Na hodiny jdu vždy s tréninkovým plánem. Speciální potřeby tříd i jednotlivců konzultujeme ve většině případů s pedagogem, který děti zná a pracuje s nimi celý rok. V hodině je samozřejmě zohledňuji a program tomu přizpůsobuji.
Spolupráce funguje velmi dobře. S pedagogy si umíme vyhovět a domluvit se na konceptu hodiny tak, aby bavila děti i nás.
Před několika lety jsem působila jako třídní učitelka a učitelka tělesné výchovy na prvním i druhém stupni základní školy. Pedagogice jsem se profesionálně věnovala 10 let.
To je různé, podle věku dětí, se kterými mám zrovna hodinu. S mladšími dětmi je to půl na půl. U starších dětí už převažuje basketbalová část. Pro mě je důležitější, aby se děti seznámily s míčem a měly ho rády, než abych s nimi drilovala prvky basketbalu.
Vsázím na osvědčená cvičení, které se snažím přizpůsobit aktuálním podmínkám jako jsou počet dětí, úroveň jejich dovedností, momentální nálada a podobně.
Bohužel je průměrná. Je velmi znát, jestli zrovna pracuji s dětmi, které sport baví a je to pro ně přirozený pohyb, nebo s dětmi, které kromě tělesné výchovy nejsou ke sportu rekreačnímu ani oddílovému vedeny. Po koronavirové pandemii je tahle propast ještě znatelnější.
Po letité praxi v oblasti trenérství a pedagogiky jsem už před začátkem měla představu, jaké budou hodiny s prvostupňovými dětmi. Více než novou zkušenost beru projekt jako výzvu, ve které chci děti během čtyř až šesti vyučovacích hodin zaujmout a seznámit je s basketbalem.
Řekla bych, že dobře. Zadařilo se nám v náborové činnosti a pomohla tomu i účast na příměstském táboře Léto kladenských dětí, odkud k nám do oddílu přišlo hned několik dívek a chlapce jsme odkázaly na oddíl BK Kladno.
Dívčí oddíl, který se prioritně zaměřuje na výchovu mládeže, působí v kladenském Sokole už více než třicet let. Basketbalu se v něm za tu dobu věnovalo přes šest set děvčat, nejšikovnější z nich se prosadily až do mládežnických reprezentací (Martina Drahotová, Markéta Dřevová, Barbora Šauerová, Barbora Bušková, Jitka Pilařová, Nikola Večeřová, Julie Pilařová, Tereza Pavelcová) či oblékají národní dres dodnes a pravidelně hrají v nejvyšší ženské soutěži. Mnohé z nich v začátcích vedla právě Eva Řešátková, která má v klubu na starost děti do 10 let.
Loni na jaře vyhlásilo Kladno konec jednotvárným hodinám tělocviku a zapojilo se do projektu Trenéři ve škole, jehož cílem je zlepšit pohybovou gramotnost dětí v mladším školním věku. V září program odstartoval na všech patnácti městem zřizovaných základních školách. Pod vedením koordinátora Marcela Kučery spojil desítku sportů a 26 profesionálních trenérů, kteří rozhýbali bezmála 1400 dětí. U příležitosti bilancování prvního roku programu na místních školách přinášíme rozhovor se spoluzakladatelem projektu Trenéři ve škole Antonínem Barákem.
Asi před pěti lety jsme se ze zprávy České školní inspekce dozvěděli, že děti na prvním stupni základní školy přestaly mít tělesnou výchovu jako nejoblíbenější předmět. Nejenom mě, ale i trenéry napříč několika sporty, třeba Michala Ježdíka nebo Slavomíra Lenera, to zalarmovalo. Navíc jsme ve sportovním prostředí začali vnímat, že děti v mladším školním věku jsou na tom s pohybovou gramotností výrazně hůř než před nějakými patnácti dvaceti lety. Protože někteří z nás působili ve školství, chápeme, že paní učitelky na prvním stupni jsou v těžké situaci. Mnohdy mají ve třídě až třicet dětí. Tělocvik je specifický předmět už jen ohledně zajištění bezpečnosti, ale také organizace hodiny tak, aby byla pestrá, efektivní a aby se co nejvíce dětí hýbalo. To je pro jednu paní učitelku velmi náročné, zejména když nemá vystudovanou specializaci na tělesnou výchovu. My po ní přece nemůžeme chtít v tělocviku zázraky, když je to třeba výborná češtinářka. Potřebujeme, aby splňovala především tyto parametry. A odbornost v tělocviku můžeme dodat právě pomocí trenérů.
Na prvním místě zdůrazním, a říkáme to i všem trenérům na školeních, že program je naprosto nenáborový. Jeho cílem není, aby trenér přišel do školy a tam si vyzobával ty nejtalentovanější děti pro svůj klub, naopak. Smyslem je rozhýbat co nejvíce dětí v kritickém věku šesti, sedmi osmi let, aby i děti s nadváhou, čtyřmi dioptriemi nebo prostě jen všechny, které dosud nikdo k pohybu nevedl, si zamilovaly tělocvik a do budoucna si třeba nějaký sport samy vybraly a rekreačně se mu věnovaly. K tomu projekt směřuje. Dalším z principů je tandemová výuka trenéra s paní učitelkou. My celoročně paní učitelku v jedné hodině ze dvou v týdnu inspirujeme pestrým obsahem a bohatou nabídkou pohybových aktivit, ona pak v té druhé hodině, kterou vede sama, může postupně načerpanou inspiraci začít využívat. A to se i děje, máme na to fantastické reference. Každý se přirozeně má tendenci ve svých specializacích zakonzervovat a využívat jen určité nástroje a techniky. Cílem trenérů je tento stereotyp nabourat. Chceme také, aby byly hodiny vysoce efektivní, to znamená málo mluvení, hodně pohybu. Myslíme si, že pokud bude náplň hodiny pestrá a všechny děti se do ní dostatečně zapojí, zase si cestu k tělocviku najdou a bude pro ně opět nejoblíbenějším předmětem.
Teď sdružujeme zhruba 200 trenérů ve 20 lokalitách. V Praze působíme v deseti městských částech a pak v dalších deseti městech, kam kromě Kladna patří mimo jiné také Příbram, Karlovy Vary, Písek, České Budějovice, Klatovy, Liberec nebo Havlíčkův Brod. Další lokality se o program hlásí, momentálně jednáme například s Mělníkem nebo Krnovem, jsme v kontaktu i s některými brněnskými městskými částmi. Celkově obsluhujeme už přes 22 tisíc dětí na celkem 120 školách.
Celkově máme na program fantastické ohlasy. Když jsme začínali, zkoušeli jsme ho na Praze 6, kde jsme působili půl roku zdarma. Nechali jsme školám a místní samosprávě prostor, aby se vyjádřily, vyhodnotily situaci a dopadlo to tak, že do roka jsme byli na všech patnácti státních základních školách a na několika soukromých. Dnes je to naše největší, v podstatě domovská část. Většinou program aktivně nenabízíme, ale vsázíme na reference, takže někde program zahájíme, informace se rozšíří mezi řediteli a učiteli, kteří nás pak oslovují a na základě toho vstupujeme do jednání s odbory školství na magistrátech a radnicích. Pokud je zájem a domluvíme se, začneme oslovovat sportovní kluby z dané lokality, které do programu dodají trenéry. Ti ale musí nejprve projít třicetihodinovým školením.
Když budu mluvit za sebe, jsem nadšený. Ale chtěl bych podotknout, že nejsem sám. Projekt spoluzakládali také Michal Prokeš, který teď působí u fotbalového Al-Ahly v Egyptě, a ragbista Honza Macháček, který se v programu angažuje nadále. Dále zmíním také úzký kolektiv našich spolupracovníků, bez kterých bychom nemohli fungovat. Poptávka je totiž obrovská a my už dnes na plný úvazek zaměstnáváme tři děvčata na administrativu, protože samotné objednávky, rozvrhy a faktury na sto dvaceti školách jsou velká nálož, která se navíc pořád zvětšuje. Stojí nás to hodně energie a úsilí, ale jsme nadšení z toho, jak se projektu daří. Vstoupili jsme do jednání s Národní sportovní agenturou a Ministerstvem školství a řešíme, jak podobné projekty, kterých je v republice více, propojit a nabídnout dětem ve všech lokalitách. Myslíme si, že by to bylo potřeba.
Kladno byla jedna z lokalit – nebylo jich mnoho – která se ozvala úplně sama. Městu patří obrovské poděkování, jmenovitě primátorovi Milanu Volfovi a koordinátorovi Marcelu Kučerovi. Když jsme sem s kolegy poprvé přijeli na jednání, na radnici už bylo všechno ukázkově připravené. Jen jsme zírali. Pan primátor coby absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu, sám sportovec a bývalý hokejista, tuto problematiku vnímá stejně jako my. Hned nás ujistil, že programu fandí a udělá všechno proto, aby ho podpořil. A udělal. Díky tomu působíme v Kladně na všech patnácti veřejných základních školách, koordinátor Marcel Kučera zapojil desítku místních sportovních klubů, projektu se daří a těšíme se, že se na Kladně možná už od září rozšíříme i do třetích ročníků a že bude program dál vzkvétat ke spokojenosti dětí i paní učitelek.
Máme zajímavou zkušenost, která se nám opakuje na mnoha místech. Program v mnoha lokalitách zahajujeme ve zkušebním provozu takzvaným pilotním projektem. To znamená, že když je ve městě, dejme tomu, pět škol, začneme působit třeba na dvou, které mají zájem program vyzkoušet a na základě toho se rozhodnout, jestli a jak v projektu dále pokračovat. Stává se nám, že po několika týdnech, kdy v lokalitě na vybraných školách působíme, chodí děti domů a nadšeně vyprávějí rodičům. Ti to pak říkají známým a najednou se stane, že rodiče dětí, kterých se projekt dočasně netýká, atakují vedení měst a škol a ptají se, jak je možné, že na vedlejší škole takový projekt funguje, a jejich děti, které chodí tři sta metrů vedle, ho nemají. Oni to pro své děti chtějí také a byli by rádi, aby radnice či jejich škola v tomto ohledu co nejrychleji jednala. Tohle se nám skutečně stává. A jsme za to rádi, protože to vypovídá o kladné odezvě a o tom, že dosahujeme našeho cíle – děti chodí z tělocviku uřícené, ale nadšené a s úsměvem, začínají se na hodiny opět těšit. Pokud to tak ještě není, doufám, že brzy zase budou mít tělocvik ze všech předmětů nejradši.
