Hodina tělocviku na čerstvém vzduchu, a k tomu na ledě! Hokejový trenér Jaroslav Rittig po dohodě s paní učitelkou vytáhl třeťáky z 8. základní školy Vodárenská na nedaleké venkovní kluziště, kde s nimi vyzkoušel základy bruslení. I tak může vypadat hodina Trenérů ve škole, kteří na kladenských základkách předávají své specifické znalosti už třetím rokem. Jak projekt hodnotí sám Rittig?
Já bych s dětmi chodil rád na led častěji, ale prostě to není možné, protože jednak na zimáku nejsou volné ledy a jednak to ani není možné zvládnout časově. V prosinci se to ale zrovna sešlo tak, že jsem měl třetí třídu na 8. základní škole, a protože otevřené kluziště na Václaváku je vzdálené opravdu jen kousek, stačilo se dohodnout s paní učitelkou. Všiml jsem si předtím, že tam chodí i starší ročníky s učitelským doprovodem a přišlo mi zajímavé pro děti takovou hodinu uspořádat pod vedením hokejových trenérů.
Díky tomu, že jsme na ně s kolegou Jirkou Neissem byli na ledě dva, jsme to zvládli dobře. V podstatě to byl program, jako kdyby děti začínaly chodit k nám na školičku bruslení do klubu. Seznámily se s ledem, vyzkoušely si kleknout a vstát. Pak jsme je rozdělili podle toho, kdo už bruslil, a kdo ne. Někteří jezdili sami, jiní dělali první krůčky a postupně se zlepšovali, pomáhali si opíráním se o mantinely. S nebruslaři jsme pracovali podle vyzkoušené metodiky, jak učit úplné začátečníky.
Já myslím, že si to děti užily. A paní učitelku jsem o týden později potkal před školou. Ptala se, jestli budu příští rotaci za se u ní, že by to rádi zopakovali. Byla ráda, že jsme dětem jako trenéři mohli krom dozoru dát i trochu té bruslařské odbornosti. Rád to zopakuji znovu s dalšími třídami, pokud se k tomu sejdou vhodné podmínky.
Začal jsem koncem loňského roku. Prošel jsem dvě rotace a trošku jsem se seznámil s prostředím. Od letošního školního roku už jsem se zapojil více. Na první zkušební hodině jsem byl s Jirkou Neissem, který byl v projektu od začátku. Podíval jsem se, jak hodina probíhá, jak s dětmi pracuje. Pak už jsem se do toho vrhnul sám a začal zapracovávat věci, které znám ze své trenérské praxe. Pro mě to nebylo úplně problematické, protože v klubu pracuji s podobně starými dětmi. Princip je tedy stejný. Chci, aby to děti bavilo. Sám se jich během hodiny ptám, co je baví nejvíce a ty oblíbené hry opakujeme. Nemáme nárok na nějaké výsledky, snažíme se děti přivést k pohybu, který je bude bavit, a nechat jim při tom i trochu volnosti a spontánnosti. To znamená, že třeba mají stanoviště, kde hrají fotbálek a sami se musí domlouvat tak, jako jsme to dělali my, když jsme byli malí a chodili si zakopat ven.
Když jsem ještě hrál, v určité chvíli jsem ucítil, že pro mě už cesta dál nevede, a tak jsem se začal postupně orientovat na trénování. Už jako hráč jsem s dětmi chodil na kroužky, to bylo nějakých šest let zpátky. Postupně jsem přidával, začal jsem trénovat v klubu a potom jsem se přesunul na Kladno, kde jsem začínal v oddílu PZ. Tím, že tam nebylo tolik trenérů, jsem během chvíle pracoval s dětmi od školičky bruslení po šestou třídu, takže jsem sbíral zkušenosti s různými věkovými kategoriemi a výkonnostními úrovněmi. Hodně mi to dalo a poznatky, které jsem se naučil, mohu využít i v projektu Trenéři ve škole.
Samozřejmě, že na zimáku se trochu více specializujeme na hokej, ale je tam i sportovní všestrannost. Ve škole to je hlavně o té všestrannosti a zábavě. Tím, že jsou tu děti na různé pohybové úrovni, se snažím hodiny připravovat tak, aby každé mělo šanci cítit se jako vítěz. Když mám na hodině někoho, kdo váží více kilo, vím, že se mu bude dařit na stanovišti, kde jsou úpolové hry jako přetlačovaná. Tam má šanci zvítězit, mít dobrý pocit. Pak jsou tu zase děti menší postavou, ale o to mrštnější, ty zase uspějí jinde. Chci, aby každé dítě zažilo na hodině tělesné výchovy radost, aby z ní odcházelo s úsměvem a plné zážitků. A na dětech se odráží i naladění trenéra. Musíte s nimi také na chvilku být dítětem, sdílet to nadšení a zápas, zahrát si s nimi. Pak je to baví ještě více.
Mně se na tom líbí, že se učitel s trenérem mohou dobře doplňovat. Co jsem poznal, tak kantoři nemají vůbec špatné povědomí o sportu, umějí děti naučit kotrmelce a podobně, ale trenéři přinášejí do hodin novou energii a nové poznatky ze sportů, v nichž se specializují. Díky tomu dětem nabídnou zajímavá cvičení. Když přijde někdo nový, těší se a hned se ptají, co mají dnes za sport. Skvělé je i to, že se snažíme děti vést při pohybu k určité samostatnosti. Tak, aby se vrátily časy, kdy se děti samy domlouvaly a chodily si zahrát někam ven, což dnes není běžné. Výhodou projektu je určitě i to, že paní učitelka není na děti sama. Jsme tam minimálně dva, občas i paní asistentka, takže jsme schopni udělat více stanovišť, a tím pracovat s méně dětmi, které tak mohou cvik provádět častěji a můžeme se jim věnovat individuálně.
