
Valentina Vosyková trénuje fotbal a florbal a do programu Trenéři ve škole se zapojila teprve před měsícem. Přesto už ví, co v hodinách tělesné výchovy funguje: méně příkazů, více hry a prostor pro každé dítě bez ohledu na jeho kondici. V rozhovoru popisuje, jak se liší práce s prvňáky a páťáky, proč sama jako žákyně tělocvik neměla ráda a co ji na hodinách ve škole překvapilo nejvíc.
Od malička jsem dělala gymnastiku, pak jsem hrála basket. Zkoušela jsem vlastně všechno, ale nakonec jsem u basketu zůstala. Teď trénuju fotbal a nově i florbal.
Je to něco jiného, to jo. Ale za školu jsem na florbal chodila, takže vím, jak se florbalka správně drží, a ten sport trochu znám.
Děláme slalom, střelbu na branku, různá průpravná cvičení. Ale děti většinou chtějí hlavně hrát, to je baví nejvíce. Jsou dost soutěživé.
Prvňáčci mi přijdou klidnější, ještě trochu nevědí, co je čeká. Čtvrťáci a páťáci jsou naopak hrozně hrrr na všechno, křičí, jsou soutěživější. Ale jinak v přístupu k nim zásadní rozdíl nedělám.
V klubu by to šlo víc do tréninku ve smyslu nějakého výkonu. Tady ve škole je to o zábavě. Na děti netlačím, aby něco musely splnit, nejde o výkon. Hlavně chci, aby se zapojily a hýbaly se. Když sedí pět hodin v lavici a pak přijdou na tělocvik, potřebují si hlavně odskočit a užít si to. Já sama jsem se na tělocviku taky moc nehýbala, takže vím, o čem mluvím.
Nerada. Fakt jsem nechtěla chodit, furt jsem se omlouvala. Bylo to: „Musíte udělat tohle, tohle a tamto.“ Žádná zábava. Chci, aby to děti v mém podání vnímaly jinak.
Překvapilo mě, kolik dětí se prostě nechce hýbat. Hodně z nich má nadváhu a cvičit nechtějí – bojí se, nebo je to fyzicky bolí, píchá je v boku. Za mých školních let to tak časté nebylo, nebo jsem to aspoň takhle nevnímala. Zároveň je to hodně škola od školy, třída od třídy, dítě od dítěte. Jsou děti, které se zapojí bez problémů, a když narazí na své limity, zastaví se, prodýchají a jdou dál. Ale někdy si dítě prostě sedne a cvičit odmítne.
Asi měsíc. Velice krátce.
Určitě. Dalo mi nový pohled a nové hry – co s dětmi dělat, co ne, jak k nim přistupovat. Já už dva roky trénuju fotbal, takže základy jsem měla, ale školení mi ukázalo víc pohybových her a jiný úhel pohledu na práci s dětmi.
Přesně tak. Úroveň motivace je napříč třídami a ročníky velmi různá a s tím je potřeba počítat.
Pozitivní zážitky mám z každé hodiny. Na konci se vždycky trochu zklidníme, děti si vzájemně masírují záda a já se jich zeptám, jaká byla hodina. A oni vždycky říkají, že to bylo lepší než normální tělocvik a že by chtěly, abych chodila každý den. To je pro mě ta nejlepší zpětná vazba.
Je to náročné, zvlášť když máš za sebou třeba první a čtvrtou třídu – to je obrovský rozdíl. A pak přijdou čtvrťáci, kteří říkají, že je to nebaví a ať děláme něco jiného. Navíc v malé tělocvičně, kde je dětí moc – to chce trochu energie navíc.
K tomu jsem se dostala přes sestru, která studuje pedagogiku a má bakaláře. Potřebovala někoho, s kým by mohla trénovat fotbal, tak jsem to zkusila a začalo mě to bavit. A pak přišla nabídka zapojit se do programu Trenéři ve škole s florbalem. A baví mě to moc.
Když to srovnám se svými vzpomínkami na základku – tady si opravdu hrajeme. Je to zábava, ne seznam úkolů k odškrtnutí. A vidím, že se děti víc zapojují. Snažím se i o to, aby spolu mluvily, aby se nevytvářely partičky mezi kamarády a nedocházelo k vyčleňování druhých. I v tom vidím svůj přínos.