Dvaadvacetiletý kladenský volejbalový trenér Pavel Stružka učí na prvním stupni kladenských základních škol děti pracovat s míčem tak, aby si osvojily základy skutečné odbíjené – od prvních dotyků po jednoduchou hru. Co si děti z jeho hodin odnášejí a co naopak dává program Trenéři ve škole jemu?
Už třetím rokem a jsem s tím pořád moc spokojený.
Doporučil mi to trenér přímo v mém volejbalovém klubu. Řekl mi, že na příští rok shání dalšího trenéra, aby rozšířili kapacitu pro volejbal. Zrovna jsem dokončil sportovní gymnázium na Kladně a začínal studovat trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu v Praze. Projekt mě zaujal, prošel jsem vstupním kurzem a začal jsem se zapojovat jako trenér.
Určitě. Beru to jako praxi, ale zároveň i jako zábavu, takový koníček. Baví mě to s dětmi a je to zase něco jiného než výkonnostní sport v klubu, kde jsem každé odpoledne a trénuju dívčí tým na vysoké úrovni. K tomu ještě sám aktivně hraju. Tohle je pro mě takové „odfrknutí“ a spíš zábava.
Jako hráč hraju 2. ligu mužů za B tým Kladna. Ještě před rokem jsem hrával nejvyšší soutěže dorostenců a juniorů. Zároveň se mi podařilo dostat do reprezentačního výběru jako trenér, kde dělám asistenta trenéra u týmu U18 dívek. Už jsem se účastnil kvalifikačního turnaje na mistrovství Evropy, je to pro mě obrovská příležitost se trenérsky prosadit.
Překvapivě si myslím, že děti jsou s míčem docela šikovné samy od sebe. Hned si vezmou míč a zkouší házet, kopat a podobně. Kluci samozřejmě hodně kopou, holky jsou často opatrnější. V rámci pěti rotací vždycky volím náročnost podle dané třídy. Myslím si, že se děti vždycky nějak posunou. U čtvrťáků a páťáků už zkoušíme i přímo hru, včetně podání, a občas se to i docela daří. Nemůžete se na to samozřejmě koukat měřítkem z výkonnostní úrovně, ale někdy to vypadá fakt hezky. Základy do dětí za těch pár hodin dostanete. Pak už to je o pilování techniky.
Rozhodně. V mých silách je zvládnout i těch 30 dětí, ale mnohem radši je rozdělím do menších skupin. V popisu práce máme, že se má pracovat po stanovištích, a já to dělám rád. Vezmu si třeba jen 10 dětí a jedeme přímo techniku volejbalu. Učitelka si mezitím vezme jinou skupinu a dělá s nimi svou část. Občas je i třetí stanoviště, kde jsou děti samostatně, ale záleží na tom, kolik jich je, jaká je třída a jak to ten den v tělocvičně vypadá. Snažím se dělat co nejvíc stanovišť, aby to bylo zajímavé a různorodé. Ne vždycky je to možné, ale snažím se to tam zapojit.
Přesně tak. Je lepší si to rozdělit, protože těch 10 dětí víc vidím, stihnu je obejít a opravit.
První rok mě to docela šokovalo. Nebylo to úplně „wow“, ale překvapilo mě to. A teď mám pocit, že každý rok je to horší. Třeba dneska mi děti říkaly, že jsou unavené nebo že je něco bolí už po pár minutách. Nebo přijdou během 45 minut klidně desetkrát, že se potřebují napít nebo jít na záchod. To mi přijde překvapivé. Já jsem byl vždycky nadšený, že si konečně můžu hrát s balónem a neřešit pití a podobné věci. Oni přijdou a několikrát se mě ptají, jestli můžou něco jiného, nebo že je to nebaví. To pro mě dřív neexistovalo, takže mě to docela zaskočilo.
Určitě. První hodinu často nevědí, co čekat, a bývají rozjívení. Než si na mě první jednu až dvě hodiny zvyknou, chvíli to trvá, protože já to mám spíš formální: pozdravíme se, dáme kolečko, chvíli si povídáme, a i po hodině si ještě něco řekneme. Na to nejsou moc zvyklí. Často mají tendenci hned utíkat pryč. Mně vyhovuje víc ten „formální“ rámec, takže pro ně je někdy těžší si na to zvyknout. Pak ale poslední hodiny bývají super, živé. Už vědí, co čekat, ví, že volejbal je fajn, a že tam nemám jen volejbal, ale i hry na začátku a na konci. Myslím, že je to baví.
Mně to dává jinou formu seberealizace. V klubu jsem často v roli asistenta, tady se můžu víc realizovat. Zároveň mě to vážně nabíjí. Pokud nemám pět hodin denně, tak je to super. Když mám třeba tři krásné hodiny, strašně mě to baví, ale od té další už bývám unavený. Každopádně jsem rád, že je to fajn prostředí. Děti mi dávají energii. A co dává projekt dětem? V mém případě to jsou konkrétně základy volejbalu. Získají představu, jak může vypadat trénink minivolejbalu nebo volejbalu, k tomu si vyzkoušejí nové pohybové hry. Myslím, že je to baví a že z hodiny odcházejí unavené, vyčerpané, a to je vlastně dobře. Mě to pak rozhodně baví taky.
