Trenéři z kladenských sportovních klubů docházejí do hodin tělocviku na první stupně místních základních škol už třetím rokem. Michaela Šťastná, která v A. C. Tepo Kladno vede atletickou přípravku, je v projektu zapojena od samého začátku. Jeho smysl po dvou a půl letech zkušeností vidí ještě jasněji než v počátcích. Přesvědčila se totiž, že program není jen spisem vizí na papíře, ale opravdu funguje v praxi.
Určitě. Co se týká dětí, je znát, že už jsou na trenéry zvyklé. Určitě více než v začátcích, kdy nevěděly, co od nás čekat. To samé vnímám i u paní učitelek. Začátky spolupráce byly někdy trochu rozpačité, ale teď už všechno funguje perfektně, paní učitelky a asistentky nemají problém se kdykoli zapojit a pomoci. Je poznat, že se projekt povedlo dostat na zajetou kolej.
Řekla bych, že je to tak padesát na padesát. Odbornost ve sportovní specializaci je určitě potřeba, abyste věděli, co si k dětem můžete dovolit z hlediska jejich fyzických možností. Pochopitelně je rozdíl pracovat s prvňáky a se čtvrťáky. Tím spíš, když pak jsou třeba konkrétně na Základní škole Brjanská hokejové třídy. Tam je fyzická zdatnost úplně na jiné úrovni než v průměrném školním kolektivu. Podle toho musí vypadat i příprava na hodinu. Samotný přístup k dětem je ale neméně důležitý. Musíte vnímat skupinu i jednotlivce v ní. Pokud máte ve skupině slabší děti, musíte s nimi v rámci možností pracovat trošku jinak, ale stejně to funguje i naopak u těch velmi nadaných. Já, když vidím opravdu šikovné děti, tak je při aktivitách hecuji, protože vím, že zvládnou víc. Naopak, když vidím děti méně šikovné nebo pomalejší, tak je nechávám v klidu, pochválím je za snahu. Ať cvičení dělají podle svých možností. Zbytečně je neženu do nějakého výkonu. Chci, aby si to hlavně užily. Aby měly z aktivit v hodině zážitek, a ne stres.
To je samozřejmě velký rozdíl. Často je znát, že některé děti ke sportu vůbec nejsou vedené. Na první pohled vidíte, jak je ten pohyb těžkopádný. Už sama chůze, natož pak běh. S tím se ve školách setkáte, a v oddíle ne. Zároveň vnímám i nějaké nastavení školních pravidel, které jsou z mého pohledu dost striktní. Například dneska jsme se setkali s tím, že když děti lezou na žebřiny, měly by okolo být žíněnky. Na bezpečnost se ve školním prostředí dbá daleko více než v běžném sportovním oddíle. Je to i tím, že děti v klubu jsou pohybově zdatnější a riziko případného úrazu je u nich menší. Proto třeba při lezení po žebřinách žíněnky kolem neřešíme. Ale bezpečnost je ve školství na prvním místě a je to znát. Učitelé mají velký respekt a na některé věci jsou dost opatrní. Často ani nemohou jinak.
To je pravda. Třeba dnes jsme se na hodině sešli v pěti – byly spojené dvě třídy, s každou přišla paní učitelka a paní asistentka. Díky tomu jsme děti při chůzi po lavičkách mohly rozdělit do více skupin, takže si vyzkoušely více cviků a nestály dlouho ve frontách. Také můžete různě strukturovat hodinu. Rozdělit děti na více skupin a každou nechat dělat jinou aktivitu a postupně je protáčet. Hodina je pak pestřejší, což je dobře zejména pro menší děti, které jsou hodně živé a mají problémy udržet pozornost. Tam je zásadní nenudit je a nenechat je nikde dlouho čekat.
Vlastně mi to čím dál tím víc dává smysl. Tak, jak jsem zezačátku byla přesvědčená, že to určitě smysl má, teď ho vidím o to více. Už se mi několikrát stalo, že mě někde pozná některé z dětí, které potkávám ve škole a hlásí se ke mně. Myslím, že je to hezká zpětná vazba. Poznáte, že v dětech vaše hodiny něco zanechávají, že se skutečně pro něco nadchnou. Je důležité dětem ukázat cestu k pohybu. Nechtít po nich vrcholné výkony, ale ukázat jim možnosti, jak žít a bavit se aktivněji. A že těch možností je. V tomto ohledu má projekt obrovský dopad. A určitě to v něčem posouvá i školní prostředí. Také se stává, že paní učitelky ocení některé nápady a samy je pak v hodinách využívají. Někdy jsou to přitom opravdu drobnosti. Naposledy takhle paní učitelku zaujala práce s obručemi. Děti si házely, točily s obručemi na rukou. Je to velká legrace, ale má to i velký význam pro rozvoj motoriky.
Nemám to takhle úplně konkrétně, že by mi někdo řekl „ve škole jsme vás měli na tělocviku, a pak jsme začali s atletikou“. To se mi nestalo, ale věřím tomu, že se nám ty děti v oddíle ukazují. My jich tam ale máme tolik, že asi nemám úplně možnost to vždycky zjistit.
