Už čtvrtým rokem zpestřují hodiny tělesné výchovy na prvním stupni kladenských základek školení trenéři. Jejich počet každoročně stoupá a narůstá i objem hodin, které vedou. Jedním z těch, kteří jsou v projektu zapojení od samého začátku, je fotbalový kouč Vladimír Procházka. Pětadvacetiletý student, trenér a analytik fotbalového SK Kladno si své působení v programu pochvaluje a těší se, že bude jeho součástí i v dalších letech.
Jsem v projektu už od úplného začátku tady na Kladně. S Filipem Dejčmarem jsme tu za fotbal od prvního dne, takže teď běží čtvrtý rok. Celou dobu jsme v tom spolu.
Ze strany učitelek určitě. Na začátku byly hodně nejisté, nevěděly přesně, co od nás čekat, co mají dělat. Teď už si to sedlo, spolupráce funguje skvěle, většina učitelek je komunikativní a vzájemně si pomáháme. Už je to fakt kooperace a hodiny jsou podle mě efektivnější než na začátku. U dětí je znát, že si na nás víc zvykly, ale pořád jsme pro ně trochu noví, protože se ve třídách střídáme. Často na nás koukají skoro až s úžasem.
Rozhodně to funguje. Kluci jsou vždycky nadšení, často před námi v rotaci sportů bývá třeba tanec, takže na fotbal se kluci vyloženě těší. Holky většinou nejsou tak nadšené, ale i tam vidím posun – je víc holek, které se na fotbal těší, než jich bylo na začátku projektu. Možná je to tím, že fotbal se pro holky víc otevírá. Ale u kluků ale fotbal vede. Tím my jako fotbaloví trenéři máme hned po příchodu do školy tak trochu výhodu.
Každá hodina je jiná, hodně záleží na věku dětí, prostoru i pomůckách. Vždycky mám v hlavě základní plán i variantu B a C. Za ty roky už vím, že je potřeba být připraven improvizovat. U prvňáků je to víc hravé, u starších už můžeme dělat průpravná cvičení jako na fotbale. Snažím se vše přizpůsobit potřebám skupiny, i dětem se speciálními potřebami.
S přibývajícími zkušenostmi vím lépe, co funguje – třeba práce s hlasem, střídání tempa řeči. Děti taky ocení, když jsem aktivní a sdílím s nimi radost z pohybu. Snažím se být mezi nimi, být veselý
a podporovat jejich radost z pohybu. To je podle mě nejdůležitější. Možná je to paradox, ale čím déle v projektu jsem, tím více mě to baví.
V klubu SK Kladno jsem šéftrenér žáků a trénuji kategorii U15, tedy patnáctileté kluky. Zároveň dělám analytika u A-týmu. Ve školách pracuji s dětmi od šesti do dvanácti let. Je to rozdíl, ale některé věci fungují podobně – rozdíl je hlavně v charakteru dětí a v přístupu. Opět je to možná trochu paradox, ale z mé zkušenosti jsou děti ve škole často nadšenější než v klubu.
Přesně tak. Ve škole je hlavní, aby děti měly z hodiny radost. Snažím se tu radost s nimi sdílet a podporovat je. To je v projektu Trenéři ve škole nejdůležitější.
Určitě zapadají. Po studiu bych chtěl pokračovat jako šéftrenér žáků SK Kladno. Projekt mi pomáhá získat přehled o dětech v okolí ve smyslu představy o úrovni jejich pohybové gramotnosti. Dopoledne mám čas, práce mě baví, takže v tom chci pokračovat. Dopolední hodiny mi skvěle zapadají do rozvrhu.
