Pátý rok působení školených trenérů na kladenských základních školách přináší do hodin tělocviku i řadu nových tváří. Jednou z nich je devatenáctiletá trenérka tance Kateřina Prošková z TK Admira, která v programu nachází nové zkušenosti i možné budoucí studijní směřování. V rozhovoru prozrazuje, jak do tanečních aktivit zapojit i ostýchavější články kolektivu.
Původně to v plánu nebylo, ale teď se přiznám, že to docela zvažuji i tím, že jsem s dětmi fakt hodně a uvědomila jsem si, že mě to baví. Takže dost možná podám přihlášku i někam tímto směrem.
Doporučila mi ho dva kamarádi z klubu. Oba byli v programu zapojení a chválili si, že je to moc fajn zkušenost. Měli pravdu.
Bylo to trošku strašidelné, jak těch dětí ve srovnání s kroužky a klubem bylo najednou opravdu hodně a z naprosté většiny to byli netanečníci. Ne všichni do toho šli úplně s chutí, zvlášť kluci. To byla velká výzva. Ale věřím, že jsem se s ní poprala docela rychle a že teď už vím, čemu se třeba u kluků vyvarovat.
Kolikrát je potřeba jim trošku schovat to, že tancují. Protože když se řekne, že jdeme tancovat, může jim to připadat trapné. Ale když taneční prvky zařadíte do nějaké hry nebo do cvičení a necháte je blbnout, tak jim vlastně ani nedochází, že tancují a ten pocit, že by se měli cítit trapně, tam není.
Na první hodině mají občas tendenci si z toho dělat legraci a až k jejímu konci reálně začínají trochu přistupovat na tu hru. Pro mě je důležité, aby se všichni mohli sami projevit. Když spolu máme poslední hodinu, nechávám je, aby mi ukázali, co si třeba oni sami připravili. Je to ale dobrovolné, nikoho do toho nechci tlačit. A funguje to, hodně z nich se do toho nakonec rádo zapojí. Většinou to táhne skupina holek, které si připraví nějaké tiktokové tanečky, ale často překvapí i kluci a je fajn vidět, když se do toho zapojí.
Zezačátku jim trošku trvá si zvyknout, ale postupem času se naučí, že když se vypne hudba, tak mají zmlknout a poslouchat, co se bude dít dál. S hudbou pracuji prakticky po celou hodinu, takže je tam málokdy prostor, kdy z reproduktoru nic nehraje. Takže ticho znamená změnu, signál, že mají zpozornět. A jak si na to zvyknou, tak to funguje dobře.
Hned v první rotaci jsem si to vyzkoušela bohatě, v pondělí jsem měla i šest hodin po sobě, takže ta diverzita v různých kolektivech a věkových skupinách tam byla hodně znát. Asi nepřekvapí, že menší děti si mnohem radši hrají, takže pro ně připravuji spoustu cvičení, kde zapojuji nejenom jejich tělo, ale i jejich představivost. V jedné hře si mají představit, že se namáčejí do barviček a pak malují. To je moc baví a o to jednodušeji se s nimi pracuje. Ale kolikrát vás překvapí, jak hraví dovedou být i páťáci. O některá cvičení si pak sami na dalších hodinách říkají.
Rukama si nakreslíme sud, vlezeme do něj, nalejeme tam barvu. Děti si mohou představit, jako barvu tam nalévají, pak ze sudu vylezeme a děláme dlouhé pohyby nohama a rukama do hudby, a tím malujeme tělocvičnu. Na konci jdeme do zklidnění, děti si lehnou a představují si, jak jsme tělocvičnu vymalovali. To cvičení mám hrozně ráda, je to přesně ten případ, kdy děti tancují, aniž by si to uvědomovaly. A ta pohyby jsou kolikrát fakt hezké.
Trénuji teď přípravy v Rakovníku a na Kladně a ještě školkové děti v Libušíně – tam je to extrémně vděčné, jezdím tam moc ráda. Pak vedu ještě holky na soutěžní úrovni, které mám napůl s další trenérkou.
Často se to potkává, překrývá naštěstí, takže můžu čerpat z těch z těch tréninků, co mám vlastně, ať už do školy, nebo co mám třeba s mými dětmi z kroužků. Ani tam s nimi nedrilujeme nějakou techniku, takže často využívám podobná cvičení jako ve škole.
