Trenéři ve škole za sebou mají už čtyři úspěšné roky na kladenských základkách. Ročně se do jimi vedených aktivit zapojí napříč prvními až pátými třídami celkem více než 3600 dětí. Jak se rozšiřuje počet odučených hodin, roste i nabídka sportovních aktivit a obměňuje se i trenérský tým. Jednou z jeho nejnovějších posil je trenérka atletika Jana Kozelková. Kondiční trenérka a výživová poradkyně, která už pět let vede děti také v atletickém klubu. Jaké byly první týdny jejího působení v programu?
Hodně jsem běhala, na závody jsem jezdila i se svojí sestrou. K trénování jsem se dostala přes různá školení a kurzy. Teď už se věnuji malým dětem přes pět let. Trénuji s nimi atletickou průpravu, připravuji je na závody, děláme i kompenzační cvičení a komplexní pohybové aktivity, aby se nenudily a měly všestranný program.
Mám to rozdělené na tři skupiny. První je pět až osm let, druhá osm až deset a pak deset až čtrnáct.
V klubu je to jednodušší, protože děti většinou chtějí. Ve škole se najde třeba třetina žáků, kteří se tolik hýbat nechtějí, nebo mají s atletikou potíže, protože je to hodně o běhu a kondici. Ale snažím se je zapojit formou hry, takže ani nepoznají, že tolik běhají. Důležité je, aby se zapojovali i ti, kteří nemají dobré dispozice.
Určitě. Už při rozcvičce nebo běžecké hře vidím, které dítě má zápal, které s tím bojuje a které nechce vůbec. V tréninkových plánech se snažím každému vymezit prostor podle jeho možností, aby se zapojil, neznechutilo se mu to a měl chuť se dál rozvíjet.
Nevím, jestli to tak úplně platí vždy a nechci to generalizovat, ale všimla jsem si, že děti z vesnice jsou pozornější, spolupráce s nimi je rychlejší, dokážou více postřehnout. Děti z města bývají rozjívenější, někdy divočejší, ale nemusí to tak být vždy.
Je pravda, že se staršími dětmi mohu zvyšovat i technickou náročnost prováděných cviků, ale určitě to není tak, že bych je okrádala o zábavu. I páťáci si radši hrají, než aby jen plnili povely. U menších dětí je těžší udržet pozornost, program a náboj hodiny se musí pořád měnit, aby je bavila a aby dávaly pozor. Jsou ještě ze školky zvyklé si hrát a moc nevnímat dění okolo, ale ve škole už přichází režim a organizace. V hodině tělocviku jim chci ale dopřát trochu od obojího – aby se mohly trochu uvolnit, ale aby se zároveň něco naučily.
Od letošního dubna. Primárně jsem přidělena pro Kralupy, na Kladně teď vypomáhám a od září, doufám, budu napevno součástí celého týmu.
Je to různé. Někdy je těžší paní učitelky zapojit, protože to berou, jako bychom tam byly místo nich. Ale to není pointa našeho působení ve škole. Na druhou stranu ze dvou rotací, které jsem absolvovala v Kralupech, mám dobrou zkušenost. S paní učitelkou jsme si vždy rozdělily hodinu, vysvětlily si, co od sebe očekáváme. Někdy to jsou jen maličkosti jako že paní učitelka stopuje hudbu, nebo říká čísla, podle kterých pak děti plné nějaké úkoly. Už takové zapojení na úvod hodiny stačí, abyste paní učitelku zahrnuli do týmu a mohli jste po celou hodinu spolupracovat a dětem se věnovat společně.
