Kladenské školáky trénuje florbalový mistr Tadeáš Chroust: Hlavně ať je to baví, říká

S týmem Mladé Boleslavi vyhrával mistrovské tituly ve florbalové superlize, později se přesunul na Kladno. Zdejším Kanonýrům pomohl k vysněnému postupu do nejvyšší soutěže a do dění v klubu se zapojil i coby šéftrenér nejmladších kategorií a kouč týmu elévů. Tadeáš Chroust se nově zapojil také do projektu Trenéři ve škole, v rámci nějž vede hodiny tělesné výchovy na prvním stupni kladenských základek.

Mistr republiky ve florbalu, trenér malých nadějí a nově i trenér ve škole. Tadeáši, v čem je práce se školáky jiná než s dětmi v klubu?

Když přijdu do hodiny tělesné výchovy do školy, tak cítím, že nejsem pod tlakem nějakého očekávání výsledků a výkonů. Tady jde v první řadě o to připravit dětem takový program, který je bude bavit. Nehrajeme si tady na žádné povinnosti, hlavní je, aby si děti hodinu užily.

Malé florbalisty trénujete roky, měl jste nějakou předchozí zkušenost s prací ve školním prostředí?

Moje dosavadní zkušenost s florbalem ve školních hodinách byla pouze náborová akce, kdy jsme s oddílem chodili do tělocviku na ukázkové hodiny.

Hodně se mluví o tom, že fyzická zdatnost dětí není vysoká. Jaká byla vaše první zkušenost, když jste do školy přišel?

Musím říct, že jsem byl mile překvapený. Až na pár výjimek cvičily všechny děti. Celkový počet fyzicky zdatných dětí mě také překvapil. Bylo jen minimum těch s horšími fyzickými dispozicemi, a i ty se chtěly hýbat a měly o program v hodině upřímný zájem, což mě také potěšilo. Našlo se samozřejmě pár výjimek, které měly zpočátku trošku laxnější přístup, ale ty pak obvykle strhnul kolektiv.

Jak funguje spolupráce s vyučujícími?

Práce s učiteli a asistenty je skvělá, nemohu si stěžovat. Všichni mají zájem a do svých hodin se je snažím zapojit, aby měli možnost si některá nová cvičení s dětmi vyzkoušet, inspirovat se. Díky zapojení učitelů mohu program rozdělit na více stanovišť. Má to několik výhod. Děti máme více pod kontrolou a snažíme se eliminovat případné riziko úrazu, zároveň si děti mohou vyzkoušet během hodiny více aktivit a ve větší intenzitě.

Jakým způsobem postupujete při vytváření programu hodiny pro děti?

Tím, že jsem z prostředí kolektivního sportu, se snažím zakládat si na tom, aby byly hry kolektivní. Zároveň mám pocit, že tam se děti hýbou nejvíce, nikdo nečeká, nestojí. Zkoušeli jsme i nácviky florbalové techniky, ale děti se chtějí co nejvíce hýbat. Když s nimi máte jen nějaké čtyři hodiny, je ta jedna vyučovací hodina o pětačtyřiceti minutách dost omezený časový úsek. Radši než trávit dlouhé minuty poučováním o tom, jak správně držet hůl nebo jak dělat slalom, jsem pro to, aby se děti hýbaly. Chci mít hodiny divoké, hravé. Děti to baví nejvíce, a o to nám jde.

Je těžké v těch hravých hodinách udržet kázeň?

V tomto ohledu mi přijde jednodušší práce v oddíle, kde mohu být trošku přísnější a vyžadovat disciplínu. Ve škole nejsem přímo učitel, ale s jejich pomocí to zvládám a v tomto ohledu nemám žádný problém.

Dá se něco z toho, co si vyzkoušíte v hodině tělocviku, přenést i do práce v klubu?

Ve škole se hodně učím improvizovat, protože nikdy nevíte, kolik dětí přijde, případně jak budou zdatné. Pak je důležité na tyto věci pohotově reagovat a podle toho hodinu přizpůsobit tak, aby si ji užili všichni. Díky úvodnímu školení, kterým musí trenéři procházet, jsem navíc od kolegů z jiných sportů načerpal inspiraci pro různá cvičení. Věřím, že dlouhodobější činnost v projektu mě posune i jako trenéra a ovlivní i můj přístup k práci s dětmi v klubu.

V projektu jste první sezonu, za sebou máte už nějakých 40 hodin. S každou třídou se vidíte čtyřikrát. Vnímáte za tu dobu nějaká posun v tom, jak děti vaše hodiny vnímají?

Cítím, že když přijdu do hodin opakovaně a děti už vědí, co očekávat, tak se těší, a za to jsem rád. Čtyři hodiny ve čtyřech týdnech s jednou třídou jsou malý vzorek na to, abych viděl nějaké sportovní posuny, ale dovedu vnímat proměnu přístupu dětí. Někdy se setkáte s tím, že mají děti zpočátku k florbalu rezervovaný přístup – hrají fotbal, tak si chtějí zahrát ten. Pak si ale florbal vyzkouší, baví je to a na další hodině už ho chtějí hrát znovu.

Jak vzpomínáte na své hodiny tělocviku, když jste byl na prvním stupni základní školy?

My jsme přesně měli paní učitelku, která nás měla na všechny předmětu, takže programem na tělocvik byla obvykle vybíjená, kde hráli dva lidé a zbytek koukal.

Byl jste jeden z těch dvou?

Byl jsem mezi těmi aktivnějšími. (smích)