V projektu Trenéři ve škole je zapojena od samého začátku. Veronika Sluková tak může srovnávat, jaký pokrok děti na kladenských základkách za necelé tři roky udělaly. Rozhovorem vyplníme pauzu mezi první a druhou z celkem tří hodin, které dopoledne odcvičí na Základní škole Vašatova. A nutno říct, že její hodiny jsou opravdu intenzivní. Jedna taneční sestava střídá druhou, hudba hraje prakticky bez ustání a všichni jsou v pohybu. Včetně trenérky samotné.
Jsou dny, kdy mám i čtyři hodiny po sobě. Ne všechny jsou pro mě tak intenzivní jako ta, kterou jsem teď absolvovala s druháky. Přizpůsobuji program podle stáří dětí. Větší děti jsou samostatnější, mohou jim nechat více volnosti. Často si samy mohou vymýšlet taneční prvky a sestavy, které chtějí trénovat. Tam je spíš dozoruji. Ale u malých dětí je potřeba být názornější. Nemůžu jim říct „tady se postav, udělej dva kroky doprava, dva kroky doleva, tleskni“. Všechno jim musím ukazovat, takže celou hodinu odcvičím s nimi. Byť jsem po hodině pořádně zadýchaná a čtyři po sobě už jsou opravdu zápřah, baví mě to. Ještě když jsou děti tak hodné jako dnes a mají paní učitelku, která se nebojí zapojit a usnadnit mi to.
Přijdu do první hodiny, představím se a řeknu, že spolu budeme tancovat na hudbu. V tu chvíli devadesát procent třídy protáhne obličeje. To je samé „ježiši“. A po hodině většina odchází s nadšením. Jasně, že ne vždycky je ten zásah stoprocentní, ale drtivou většinu dětí to vtáhne. Kluci zjistí, že to vůbec není nuda, naopak mohou dovádět, sami se projevit i trochu předvést. Hrajeme spoustu her, často měníme cvičení. A pak kluci chodí, že to bylo super a že to byla nejlepší hodina tělocviku. Moje zkušenost je taková, že to nakonec kluky kolikrát baví dokonce víc než holky.
Zrovna v tomto konkrétním případě je paní učitelka vyloženě milionová. S dětmi dělá úplně všechno, snaží se jim pomáhat a povzbuzuje je. Jsou ale i případy, kdy to tak úplně není a paní učitelku je potřeba vtáhnout. I když jsem schopná hodinu odcvičit sama, bez pomoci, asistence paní učitelky je velkým plusem, protože díky tomu můžeme vyzkoušet více aktivit, dětem hodinu zpestřit a více se jim věnovat.
Samozřejmě. Zařazuji takové prvky, abych co nejvíce rozvíjela flexibilitu dětí. Používám často písničky, které děti znají z letních dovolených, ale maličko stěžuji prvky, které cvičíme. Kdybychom si bouchali do kolínek a tleskali, jako to znají děti z animátorských programů, tak je to sice fajn zábava, ale úplně by to neplnilo účel. Takže místo ťukání do kolen jdeme hezky do hlubokého předklonu a boucháme dlaněmi o zem nebo zvedáme kolena.
Jak už jsem říkala, po fyzické stránce jsou pro mě hodiny s malými dětmi náročnější, protože tam musím sama více cvičit. U starších dětí už to stačí ukázat jednou a pak to zvládají samy. S třeťáky a čtvrťáky taky už můžete zařadit větší volnost ve smyslu výběru aktivit nebo tanečních prvků. Rozdíl je i v tom, jaké pouštíme písničky a jak jsou rychlé. Náročnost zvedám právě o tu intenzitu úměrně s věkem. Prvňáček ne vždycky vydrží tolik co čtvrťák, takže s postupujícím věkem to trošku stupňuji, aby to děti bavilo, ale aby se v dobrém slova smyslu unavily.
Je to úplně jiná práce. I když jsem v klubu trénovala maličké tří čtyř leté děti, ke kterým jsem měla hodně podobný přístup. Tady jsou děti sice starší, ale tím, že to není zájmový kroužek, po nich nemůžete chtít nějakou výkonnost. Těžko je nechám hodinu cvičit step touch, véčko a podobně. To by nikoho nebavilo. Je potřeba aby byla hodina pestrá. To je stejné jako s malými v klubu. Taky je nenecháte hodinu skákat přes švihadlo. U starších dětí v klubu už ale pochopitelně stoupají nároky na výkonnost a je to dost o puntičkářství, aby byly připravené na závody tak, jak mají. Je to pak i trochu stresující. Tady ve škole vám to odpadá, takže po trenérské stránce to pro mě je psychický odpočinek.
Ohromnou předností je, že děti poznají různé sporty. Takové, se kterými se běžně nepotkají. Navíc se sporty pravidelně střídají, takže děti během školního roku poznají, co všechno se dá dělat. Nakopne je to a motivuje je to něco dělat, namísto sezení a hraní her na telefonu. Málokde mají děti možnost se takto všeobecně rozvíjet a poznat, kolik mají možností. Neříkám, že se u nich během čtyř hodin s trenérem rozvine talent pro daný sport, ale aspoň mají šanci poznat, co je baví. Mohu pak přijít do klubu zkusit si to a třeba se tomu dál věnovat.
Určitě. Když jsem přišla do školy tři roky nazpátek a zeptala se dětí, kdo chodí na nějaké kroužky, nebojím se říct, že jich tak osmdesát procent říkalo, že nedělají nic. Samozřejmě to bylo ovlivněné i tím, že bylo krátce po covidu. Ale ten počet aktivně sportujících byl malý. Teď, když se jich zeptáte, tak je úplně jedno, co dělají, ale naprostá většina vám řekne, že dělá aspoň něco. Běhají, dělají kolektivní sporty, tancují. Samozřejmě to nemusí být jenom projektem Trenéři ve škole, ale za mě to určitě nějaký vliv má. Je to skvělý způsob, jak děti inspirovat k tomu, aby se o aktivní trávení volného času samy začaly zajímat. A to se podle mě daří. Zároveň mám srovnání, když některé děti vídám už třetím rokem. Musím říct, že jsou šikovnější a práce s nimi je rok od roku snazší.
