Trenéři ve škole zpestřují hodiny tělesné výchovy na prvních stupních kladenských základek už pátým rokem. Do jimi vedených aktivit se ročně napříč prvními až pátými třídami zapojuje kolem 3600 dětí. S vyšším počtem odučených hodin se rozrůstá i nabídka sportovních aktivit a trenérský tým. Jednou z jeho nejnovějších tváří je extraligový hokejbalista Milan Teinitzer, který se ale do programu zapojil jako specialista na volejbal. Jaké dojmy nasbíral v prvních týdnech svého působení?
Určitě mě na vstupním školení inspirovalo zaměření na psychologii dítěte, na práci a soužití s ním po dobu té hodiny. Zaměření na to, jak s dětmi komunikovat, aby to dobře přijaly a zapojovaly se. V rámci školení byla ale skvělá i praktická část ohledně různých her, dost z toho čerpám. Samozřejmě se pak člověk musí vzdělávat průběžně sám a dohledávat si nové zdroje, ale ten základ, který jsme dostali, byl hodně přínosný.
Volejbal mě zajímá, několik let jsem ho hrál jako menší, teď se k tomu vracím, když v klubu trénuji minivolejbal. Co se týká hokejbalu, ten v programu oficiálně zahrnutý není, protože by ho nebylo možné trenérsky pokrýt, navíc hokejkové sporty už tu jsou dva. Volejbal byl tedy cesta, jak se dostat do programu. A k tomu mě hodně postrčila také přítelkyně. I díky ní jsem se odvážil to vyzkoušet a jsem rád. Moc mě to baví a chci se zlepšovat. Něco děti naučit, ať už z volejbalu, nebo různých jiných her, kterých je nespočet a které je mohou zabavit.
Nevím, jestli si to třeba prvňáčci a druháci stihnou během těch několika hodin osvojit, ale snažíme se jim předat alespoň základ. Technická průprava je samozřejmě záležitostí několika let, ne hodin. Než se děti naučí techniku prstů, odbíjení spodem a další prvky, zabere to roky. Nemůžete čekat, že byste to do nich dostali za pět týdnů, ale můžete k tomu přistoupit tak, že jim dáváte možnost si to vyzkoušet, osahat, trochu se pocvičit a třeba si k tomu vytvořit vztah.
To bych asi ani neřekl, určitě bych to nedělil tak, že by si malí měli hrát a velcí makat. Hravá forma by tam měla být jak pro prvňáky, tak pro páťáky, ale v pátých třídách už její součástí budou trošku těžší cviky. Bude to náročnější na rychlost, sílu a vytrvalost. Páťák už to unese, prvňáček na to ještě není stavěný. U těch nejmenších je důležité hravou formou pracovat na pohybové průpravě – aby se děti naučily základní pohybové dovednosti. Skočit, hodit a chytit míč. U páťáků už můžeme jít trošku do rychlostně, silově a technicky náročnějších věcí, ale i u nich je potřeba rozvíjet a upevňovat základy pohybové průpravy.
Nejzajímavější je, že si děti mohou vyzkoušet širokou nabídku sportů. U mě konkrétně se dostanou k volejbalu, ale je tady řada dalších zajímavých aktivit, se kterými se normálně nesetkají. A když trenér přinese s sebou ještě nějaké náčiní z toho sportu, se kterým se děti běžně nesetkají, je to pro ně velké obohacení.
Koukal bych asi nadšeně, že se můžu vyzkoušet něco z kteréhokoliv sportu. Pro mě by to bylo zajímavé. Já osobně jsem měl vždycky rád míčové sporty, ale kdybych si takovýmto způsobem mohl vyzkoušet nějaký jiný sport, bylo by to super.
Já studuji IT, takže se mi to se zaměřením úplně nepřekrývá. Ale řekl bych, že pro život – ať už komunikaci s dětmi, ostatními lidmi nebo v nějakém týmu ve firmě a v kolektivu – to přináší velkou zkušenost a určitě to pro mě bude přínosem.
Já myslím, že se hýbat chtějí, ale dnes je spousta dalších aspektů, které život ovlivňují už v mladším věku. Děti se snáz přiklání k tomu, co jim dává víc dopaminu a co v nich vzbuzuje silnější pocit uspokojení. Ještě před patnácti lety, kdy děti neměly tolik možností, jak si rychle dopamin doplnit, se mohly ke sportu a pohybu přiklánět. Dnes to tak úplně není. Mají daleko dostupnější zdroje, odkud uspokojení čerpat bez větší námahy. Ale není to tak, že by dnešní děti byly méně nadané než předchozí generace.
Řekl bych, že jo. Rozhýbat někoho, kdo k tomu nemá přirozeně vztah nebo předpoklady, je odměna sama o sobě. Každý trenér rád vidí, když se někdo další chce hýbat a je motivovaný zlepšovat se a růst.
