Petra Jindřichová o projektu Trenéři ve škole: Za pět let uvidíme posun všichni

Už druhým rokem zpestřují výuku tělocviku na prvních stupních kladenských základek školení trenéři a trenérky. Jednou z nich je Petra Jindřichová, několikanásobná mistryně republiky v plavání a někdejší reprezentantka České republiky, která se už více než 25 let věnuje trenérské činnosti. Pro hodiny na školách využívá svých znalostí všeobecné pohybové průpravy, ale i jógy, které se věnuje.

V projektu jste od jeho začátku. Jak se za tu dobu změnil váš přístup k hodinám?

Určitě jsem je víc vychytala. Jsem teď daleko schopnější reagovat na potřeby každé jednotlivé třídy. Už po první hodině ze čtyř zjistím, co a jak musím případně do zbylých hodin upravit. Přikoupila jsem pomůcky a objevila jsem i nové hry, které děti baví.

Co obnáší příprava na hodinu? Jak moc musíte program měnit?

Já mám program na hodiny pevně daný, vypracovaný po minutách. Ale naučila jsem se ho měnit podle toho, s jakými dětmi pracuji. Máme tady v některých případech i děti s hendikepy, a těm pochopitelně musím program změnit. Třeba to, co jsem s dětmi dělala dnes, by pro ně mohlo být příliš náročné. Dopředu tedy počítám s tím, že už při rozcvičce děti obhlédnu a zjistím, jak na tom jsou. Pak hodinu přizpůsobím tak, aby to pro děti bylo zvládnutelné, užily si to a aby byla spokojená i paní učitelka. Na jiných školách zase panuje trošku uvolněnější atmosféra. O dětech, které tam chodí, se říká, že jsou nezvladatelné, ale to není pravda. Jsou živější, to ano, ale o to lepší tam jsou hodiny tělocviku. Pro ty je volnost naprosto zásadní. A když se vám děti trošku rozjedou, vždycky je zkrotíte. To jde hravě. Já sama nebyla úplně andílek, takže vím, co dělat, abych děti postavila do latě a aby spolupracovaly.

Jak dlouho s dětmi pracujete?

Od svých patnácti, takže to bude už víc než pětadvacet let.

Jste trenérkou plavání. Co z vaší odbornosti dokážete přenášet do školních tělocvičen?

Plavat tady samozřejmě nemůžeme. Na bazéně se mi všichni vysmáli, když jsem řekla, že jdu do škol. Ale není to nutně jenom o plavání. Plavec přece musí být dobře kondičně připravený a musí mít základní pohybové návyky. A děti je často nemají. Věnuji setaké józe, a to je skvělý způsob, jak děti na pohybové aktivity připravit. Můžeme trénovat balanc, posilovat vnitřní systém. V první řadě chci, aby děti uměly správně chodit, držet tělo a dýchat. I na bazéně běžně vídám děti, které jsou nedostatečně pohybově připravené. Nevylezou z bazénu, neskočí do něj, a co je nejhorší, vůbec neumějí dýchat. Jóga je pro mě nejlepší varianta, jak děti předpřipravit na další sport, včetně třeba plavání, pokud bychom se někdy v budoucnu potkali na bazénu.

Jak složité je jógu cvičit s dětmi na prvním stupni základní školy?

Je to taková jóga hrou. Trošku dětinská. Zejména u prvňáků to je hodně znát. S druháky a třeťáky už je trošku jiná řeč. Tam už člověk nemusí být tolik dětinský, hrát si na pejska, kočičku a syčet jako had v pozici kobry. A kdybychom měli i čtvrťáky a páťáky, tak s těmi bychom si už mohli dát trošku víc do těla. Já jsem ale i za tu „dětskou“ jógu ráda.

Je něco, co jste si ze škol naopak přenesla do plaveckých tréninků?

Přistihla jsem se, že jsem začala dělat tréninky zábavnější. Děti tolik nedriluji, spíš zařazuji více her. Určitě mě to v něčem posunulo.

Jak hodnotíte fungování projektu Trenéři ve škole?

Já jsem přesvědčená o tom, že tento projekt má velký smysl. Za dobu, co se věnuji trénování dětí, vnímám, jak jejich pohybová gramotnost upadá. Tohle je skvělá možnost, jak nastartovat obrat k lepšímu. Už po prvním roce třeba u loňských prvňáků vidím rozdíl a věřím, že když bude projekt pokračovat, za pár let ten rozdíl uvidíme všichni.

A jaký posun u dětí vidíte za ten rok a půl vy?

U těch, které máme už druhým rokem, velký! Když jsem do školy přišla poprvé, cítila jsem v hodinách tělocviku docela velké napětí. Možná způsobené i tím, že předtím děti byly několik měsíců zavřené doma při koronavirové pandemii. Najednou přišly do tělocvičny a vypadaly z toho trochu nervózní. Po roce v normálním režimu vidím, jak se atmosféra mění. Děti nejsou tak vystrašené, lépe vnímají, a i pohybově jsou na tom líp.

Jakou máte na své hodiny zpětnou vazbu?

Děti jsou nadšené. Když nepočítám paní učitelky, tak jsou děti hlavním zdrojem naší zpětné vazby a já musím říct, že ta je skvělá. A důležitý je i posun, který sleduji. Třeba dneska tady byla holčička, která se bála balancovat na míči. Poprvé na něj jakž takž vlezla, podruhé se slovní podporou už to bylo o trochu lepší a potřetí už balancovala jakoby nic, skoro se ani nemusela přidržovat. To jsou pro mě super výsledky.

Jak (například) vypadá hodina trenérky Petry Jindřichové?

Trenérku Petru jsme zastihli na 14. základní škole při hodině tělesné výchovy s 1. B. Pro prvňáčky si připravila pestrou hodinu, kterou odstartovala netradiční hrou. Před hodinou po tělocvičně poschovávala kamínky a jiné předměty z přírody, které měly děti co nejrychleji najít a přinést. Zvládly to za čtyři minuty. Úvodní hra je skvěle vtáhla do hodiny. Následovala rozcvička, do které trenérka zábavnou formou zařadila prvky jógy. Pak děti rozdělila na dvě poloviny, a zatímco jedna půlka pod vedením třídní paní učitelky trénovala pohybovou koordinaci při startech z různých pozic, druhá část pod jejím vedením řádila na překážkové dráze. Děti postupně překonávaly překážky plazením, lezením, balancováními nebo prostou koordinací rukou a nohou. V polovině hodiny se obě party prostřídaly a na konci se opět sešly ke společnému vydýchání a zakončení hodiny.