V projektu Trenéři ve škole je Romana Bennett jednou z mála učitelek z povolání. Čtyřicet let praxe ze školství kombinuje s letitými zkušenostmi z práce se začínajícími atlety, a proto ji v hodinách tělocviku jen tak něco nepřekvapí. Stejně dobře se dovede připravit na práci s prvňákem jako se čtvrťákem, strukturuje hodiny tak, aby se nikdo necítil odstrčený a probouzí v dětech soutěživost, která je nábojem jejích hodin. Není proto náhodou, že se od ní mnohé kolegyně inspirují.
Určitě je to po takové době jiné, než když jsme začínali. Všichni učitelé už vědí, co od nás čekat, do čeho jdou a těší se na to. Vědí, že jim přicházíme pomoci, a oceňují, že na děti nejsou sami a my jim do hodin přineseme něco navíc. Vývoj pozoruji u dětí, které jsou šikovnější a trošku sportovně vzdělanější. Vědí, co obnáší nejenom atletika, ale i jiné sporty, se kterými se tu mohou setkat. Řekla bych, že si to děti oblíbily a na hodiny s námi se těší.
Přesně tak, pro mě to žádný šok nebyl. Věděla jsem přesně, do čeho jdu. Tělocvik učím 40 let.
V mém případě to zas až takový rozdíl není. Sice jsem trenérka, ale v kategorii mladších žáků děti učím opravdu základy. Přicházejí mi tam děti atletikou nepolíbené, u mě se jí teprve učí a až já je pak předávám do dalších kategorií, kde se začínají orientovat na výkonnost. Takže se i v klubu setkám s dětmi, které třeba nemají takové předpoklady pro sport. Jsou tam i silnější děti, méně obratné. Ale s tím dovedu pracovat. Proto pro mě není takový rozdíl přijít do školy, kde to je stejné.
Nemám s tím vůbec žádný problém. Děti jsou hodné, těší se. Vědí, že je čeká něco zajímavého. Nemají důvod dělat hlouposti. Dokonce i ve třídách, které mají trošku horší pověst, protože je v nich hodně dětí ze sociálně slabšího prostředí, nemám v hodinách s udržením kázně žádný problém. Naopak se tam těším, protože ty děti jsou sportovně velice nadané.
Mám připravené různé tréninky pro mladší i pro starší. Se staršími dělám pokročilejší cvičení, která jsou náročnější jak fyzicky, tak na přemýšlení. U mladších jsou to hlavně hry. Dneska mám třeba třeťáky, s těmi už můžete na zahřátí zapojit něco zajímavého. Třeba je necháte, aby se vzájemně přeskakovali. Pak uděláme nějaké soutěže, nebo lavičky, což třeba s prvňáčky úplně nejde, na ty musíte být opatrnější. Takže rozdíly v přípravě na hodiny s jednotlivými třídami jsou, někdy i celkem výrazné, ale není v tom žádný problém.
Za mě to je naprosto ideální. V každé hodině je alespoň jedna, většinou s třídou chodí i asistentka. Snažím se zapojit obě, a připravit tak pro děti více stanovišť po menších skupinkách. Cvičení pak mohou vícekrát opakovat. Třeba na sedmé základní škole máme v jednom ročníku třídy spojené, a tam je rozdělení na menší skupinky nutnost, abychom se nějak vešli do tělocvičny. Jsou tam na ročník dvě paní učitelky a dvě asistentky, díky tomu je možné udělat více skupin po méně dětech. Čím více se nás zapojí, tím lépe pro děti.
Nejradši mají, když vyhrávají, když jsou pochválené. Pro děti je nejlepší, když mohou soutěžit. To je baví. Zároveň je potřeba myslet na to, aby mělo v určité situaci možnost zažít pocit úspěchu každé dítě. Když mám ve třídě silnějšího kluka, který mi na běhu nevyhraje, zařadím na konec hodiny i nějaké úpolové prvky. Přetlačovanou a podobně. Najednou tohle dítě v něčem vyniká a děti, které by ho jinak odstrkovaly, protože špatně běhá, ho respektují. Z toho, co by mohlo být hendikepem, uděláme přednost. Když třeba hrajeme na zahradníka a taháme mrkvičky, poprosím silnější dítě, ať tahá. Když se děti přetahují lanem, každý ho chce mít na své straně. Každý by měl dostat možnost vyniknout a zažít pocit úspěchu. Dávám si pozor na to, aby nikdo nebyl stranou, a hlavně aby se nikdo nikomu nesmál. To nesnesu.
Určitě ano. Většinou jsou to ty starší děti, třeťáci, čtvrťáci. Osloví mě s tím, že je hodina bavila a ptají se, kdy jsou tréninky. Spousta jich pak opravdu přijde.
Určitě. Ono stačí přijít do hodiny a slyšet děti, jak si říkají „jo, už je tady, super!“ A dobrá je i zpětná vazba od učitelek a učitelů. Skoro se všemi se znám. Snad mě taky rádi vidí. Myslím, že to tak je skoro všude a funguje to dobře. Kolegyně si často hodiny natáčí, fotí, nebo si dělají poznámky, aby si zapamatovaly, co a jak se s dětmi dá dělat a jak třeba zpestřit hodinu. To se stává často, a přesně tak by měl projekt fungovat. Děti pak mohou mít pestré hodiny, i když tam nejsme my.
Určitě je to spontánní pohyb. Děti prostě bývaly šikovnější. Ne od narození, ale proto, že se spontánně hýbaly ve svém volném čase. Dnes vám moc dětí neudělá hvězdu, neumějí se točit na klandru. Všechny ty věci, které jsme my uměli, protože jsme je dělali denně, dnešní děti neznají, protože se s tím vůbec mimo tělocvik nesetkávají. To je dost poznat. O to víc vynikají v hodinách děti, které chodí někam na kroužek nebo do klubu. To poznáte na první pohled.
