Trenéři ve škole jsou školou i pro trenéry, pochvaluje si judista Kristián Šiška

„Já tady chci ještě být, mně se tady moc líbí,“ vypískla se zvonkem ohlašujícím velkou přestávku holčička na odchodu z tělocvičny po hodině s Kristiánem Šiškou. Dvaadvacetiletý trenér juda je od letošního roku novou posilou Trenérů ve škole a bezprostřední ohlasy dětí na jeho pětačtyřicetiminutovku ukazují, že to s nimi umí. Jak hodnotí své první týdny ve škole sám Kristián?

Trenéři chodí na Kladně do škol už třetím rokem. Letos poprvé rozšířilo seznam nabízených sportů judo, které trénuješ ty. Jaké jsou první týdny ve školách?

Nějakou zkušenost se školním prostředím už mám. My jsme už mívali jiný projekt předtím, kdy jsem byl také zapojený ve školách a učil jsem tam děti pády. Ale tady to je jiné, snažíme se to různě propojovat, dělat více stanovišť, rozdělit děti do skupin, dát jim větší prostor pro kreativitu. Je to pro mě určitě nová zkušenost. Spousta věcí se dá praktikovat v klubu, někdy přijdou s dobrými nápady paní učitelky. Hodně se učím i od ostatních trenérů.

Tvůj dnešní tělocvik s 1.C na ZŠ Norská, to bylo čtyřicet minut nabitého programu, během kterých se děti nezastavily. Nakolik máš hodiny připravené dopředu a nakolik improvizuješ?

Vždycky mám připravenou nějakou kostru hodiny a záleží vždycky na počtu dětí. Někdy připravím hodinu pro třicet, přijde jich jedenáct, tak to změním, nejsou tři stanoviště, ale třeba jenom dvě nebo jedno. A pak tam mám připravené programové body, jako je třeba pohybová rozcvička ve stylu imitace zvířátek, kde si děti samy řeknou, jestli chtějí dělat opičky, medvědy, koně nebo něco jiného. Když si mohou vybírat, baví je to o to víc.

S každou třídou se vidíš čtyřikrát. Jak máš strukturovaný tréninkový plán?

Určitě mám připravený program tak, aby tam byla spousta her, aby se děti, pokud možno, co nejvíce hýbaly a abychom od obecných prvků postupně přecházeli k těm z juda. Když pak přijde na judo samotné, snažím se začínat nejdřív pády, pak se děti začínají prát na zemi, utíkají soupeři z držení a podobně. Na posledních hodinách bych se chtěl dostat třeba až do postoje, k nějakému komplikovanějšímu držení a případně i k základním hodům.

Od letošního roku se projekt rozšířil i do čtvrtých tříd. Jak se liší příprava na hodinu s prvňáky a se čtvrťáky?

Poměrně dost. U prvňáku je potřeba více her, u čtvrťáků to je v tomto ohledu lehčí, ti toho zvládnou víc a udrží déle pozornost. Zvládnou třeba i komplikovanější judistické chvaty. Prvňáci jsou zase každá třída jiná. A mezi prvňáky a druháky je vidět obrovský rozdíl. Ale ten je i mezi druháky a třeťáky. Naopak třetí a čtvrté třídy už jsou tak nějak na podobné úrovni.

S jakými ohlasy na své hodiny se zatím setkáváš?

Od učitelů jsem se se zpětnou vazbou setkal, všem se vesměs líbilo, jak byly hodiny strukturované. Děti jsou rády, přijde mi, že mají radost, že se po hodinách smějí. Snaží se zapojovat a dělat všechna cvičení. To zase dělá radost mně.

Jak celkově hodnotíš projekt Trenéři ve škole?

Mně se líbí, že děti dostanou spoustu nových sportů k vyzkoušení. Učitelé dostanou do povědomí nová cvičení z mnoha různých odvětví a pak je mohou praktikovat ve svých hodinách. A z druhé strany se já něco naučím od učitelů, kteří už mají něco za sebou, ale i od dětí, protože právě ve chvílích, kdy jim nechávám prostor pro kreativitu, aby si třeba vybraly, jaké budou napodobovat zvíře, přicházím pořád na něco nového. Nejlepší na projektu je ta pestrost a to, že si děti do budoucna mají z čeho vybírat, a to je přínosné pro ně i pro všechny sporty.

Jak vypadala hodina Kristiána Šišky s 1.C na ZŠ Norská?

Žádné zdlouhavé nástupy. Sotva děti vstoupily do tělocvičny, začaly kroužit kolem dokola. Podle pokynů trenéra měnily směr, klekaly si, lehaly, a na další pokyn znovu startovaly. Následovala vybíjená s několika pěnovými míči a na tlesknutí děti utvářely skupiny podle počtu, který Kristián nejprve nahlas vykřikoval, pak už jen ukazoval na prstech. Po přesunu na tatami podložku následovalo několik dalších her, ve kterých měly hlavní slovo děti. Postupně se po čtvercové podložce procházeli krabi, opičáci, medvědi, koně… no prostě celá zoo! Nechybělo válení sudů a pak také nácvik kolébky vzad s úderem do podložky, jak to judisté dělají, aby tlumili pády. Na závěr ještě oblíbená hra na mrkvičky a zahradníky a pětačtyřicet minut uplynulo jako voda.