Už čtvrtým rokem zpestřují hodiny tělesné výchovy na prvním stupni kladenských základek školení trenéři. Jejich počet každoročně stoupá tak, jak narůstá i objem hodin, které vedou. Rozšiřuje se také nabídka sportovních aktivit, které nově zahrnují i sportovní gymnastiku pod vedením Lucie Kubínové z kladenského Sokola. Do hodin přináší hravost, zábavu, ale i mnohými obávané gymnastické nářadí, jehož zapojení vidí jako součást přirozeného pohybového rozvoje.
Není to tak, že by pro mě byl program Trenéři ve škole nový. Já už v něm funguji dva a půl roku, ale doteď jsem působila v Praze. Na Kladně jsem až od září. Bydlím tady, ale studuji na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze, takže pro mě bylo z různých důvodů výhodnější fungovat hlavně tam. Teď se věci mění, mám možnost fungovat tady a jsem za to ráda, protože jsem tu vyrůstala.
Aktivně už nezávodím. Na Kladně v Sokole trénuji sportovní gymnastiku a se školou a prací je to někdy těžké skloubit. Jako velké pozitivum ale beru, že Trenéři ve škole jsou hodně flexibilní práce, ve které si mohu pokaždé navolit dny a hodiny trošku jinak, což mi vyhovuje. A když třeba odjíždím s fakultou na nějaký kurz, může za mě někdo zaskočit. Takže se s tím dá pracovat.
Je to široká škála od pěti do patnácti let a většinou jsou to dívky. Sportovní gymnastika je v mnoha ohledech raně specializovaná, má práce spočívá v tom, že si z přípravek vybírám nejtalentovanější děti a s těmi pak pracuji. Specializace a posun k výkonnostní sportovní gymnastice ale probíhá postupně. Gymnastika jako disciplína vychází z pohybové všestrannosti. Bez té se neobejde.
Je to trošku oříšek, protože v gymnastice je potřeba řád a klid, aby děti dávaly pozor. Vhodný je individuální přístup, protože je potřeba opravdu důsledně instruovat a dbát na správné technické provedení už proto, abychom předcházeli zraněním. Tréninková činnost na gymnastice je velmi soustředěná. To ve škole úplně nejde, ale ani to není účelem. Tady mi vůbec nevadí, když je v hodinách hluk a trocha kontrolovaného chaosu. Potřebujeme, aby se děti bavily, vyřádily se. Mají na to jen 45 minut, a to je málo. Přístup k tréninku v oddíle a k hodině Trenérů ve škole je tak úplně jiný. Na druhou stranu to pro mě není nic nepřirozeného, protože studuji trenérství sportovní gymnastiky a učitelství tělesné výchovy. Jsem zvyklá mezi těmito světy přepínat.
Určitě. Přinejmenším žíněnky jsou potřeba pokaždé a ještě jsem se nesetkala se školou, která by na to nebyla vybavená. Myslím si, že když dětem poskytnete asistenci a dohlížíte na správné provedení cviku, není potřeba se bát toho, že se na nářadí zraní. Z mé zkušenosti se to děje spíše při sportovních hrách, které jsou neřízený chaos. To mi přijde jako větší riziko než zařadit do hodiny třeba cvičení na kruzích. Využívám je i u prvňáků. Lezení, houpání se nebo jen držení jsou přirozené aktivity, které děti běžně dělají na hřištích, tak proč by to nemohly dělat v hodinách tělocviku?
Rozhodně. U mladších dětí je hodina hravější. Na ně platí pohádky, příběhy. U páťáků příběhy vynechávám a spíše zařazuji různé soutěže. Snažím se je při tom podporovat a používat i nějaké jejich slangové výrazy, kterým rozumí a na které reagují.
Dva a půl roku zpátky při první zkušenosti mě trochu zaskočila úroveň pohybové zdatnosti dětí, která nebyla moc dobrá. Teď, jak už v projektu funguji déle, mi přijde, že se to zlepšuje. Možná už se i projevují benefity programu, díky kterému děti po sportovní stránce dostávají o něco větší péči.
Co se týká kvality vedení hodin a pestrosti nabízených sportů, tak je to velmi podobné, Kladno určitě za Prahou nezaostává. Pro mě osobně je rozdíl akorát v tom, že v Praze nás bylo více gymnastek, měly jsme tam vlastní skupinu, kde jsme si předávaly informace o tom, kde najít nářadí, čím je tělocvična specifická a podobně. Tady jsem zatím jako gymnastka sama, ale věřím, že se výhledově podaří zapojit více gymnastů. Trenérská práce je nádherná, ale také je to velká oběť. Člověk stráví v tělocvičně hodně času a musí to opravdu milovat.
Určitě mi moc pomáhají, protože jak jsem říkala, studuji Fakultu tělesné výchovy a sportu se specializací na učitelství na střední škole. Jsem v prvním ročníku magisterského studia a reálně jsem ještě neměla možnost zkusit si učitelskou praxi. Vlastně mě čekají až ve druhém ročníku, tedy po čtyřech letech studia. Měla jsem nějaké hospitace, náslechy, ale neměla jsem možnost si práci s dětmi reálně vyzkoušet. Tuhle šanci mně, stejně jako mnoha dalším lidem od nás z fakulty, dává právě projekt Trenéři ve škole, kde praxi získáváme.
