Trenérka Šárka Pinďáková: Dejme dětem šanci odhadnout, kde jsou jejich pohybové hranice

Už druhým rokem zpestřují výuku tělocviku na prvních stupních kladenských základek školení trenéři a trenérky. Jednou z nich je Šárka Pinďáková, trenérka in-line bruslení, která se práci s dětmi mladšího školního věku věnuje už bezmála 20 let. I tak ji ale projekt v mnohém inspiroval, a naopak ona v každé hodině inspiruje děti k posouvání svých hranic. Hojně k tomu využívá nářadí, které se jinak v hodinách tělesné výchovy u takto malých dětí objevuje jen zřídka.

V projektu jste od samého začátku. Pozorujete za ten víc než rok a půl nějaké změny v jeho fungování?

Určitě pozoruji. Začátky byly trochu nesmělé. Nevěděli jsme, jak budou reagovat učitelky, jak nás přijmou děti. Dneska už jede projekt v zaběhnutých kolejích a víme, co od sebe čekat. V tomto ohledu je práce daleko snazší. A potěšilo mě, že se po prvním roce projekt z prvních a druhých rozšířil i na třetí třídy. To je bezvadné, protože s dětmi můžeme pracovat v dlouhodobějším horizontu a s těmi staršími už můžeme do hodin zařadit i obtížnější prvky.

Ne každý ale obtížnější prvky zvládne. Na některých školách pracujete i s dětmi s hendikepem. Jak to změní váš přístup k programu?

JJedním z principů projektu je vytvořit přiměřenou výzvu pro každé dítě. Já se snažím u úkolů, kde to jde, nastavit několik variant od základního provedení přes několik pokročilých úrovní až po celkem obtížný cvik. Každému dát možnost jít na hranici svých možností a vůbec zjistit, kde je má. Byla by škoda chlapce, kteří se nebojí výšek, nenechat vylézt na žebřiny. To stejné platí třeba o přeskocích přes bedny. Začínám od nejnižší překážky, kterou přeleze každé dítě, a větším a schopnějším dětem klidně přidávám. Mezi třeťáky jsou třeba kluci, kteří chodí na parkour a zvládají i obtížnější cviky. Bylo by potupné nechat je překonávat překážky, které už pro ně nejsou žádnou výzvou.

Narazila jste u dětí na to, že by ze cvičení na nářadí měly strach?

To spíše ojediněle. Vnímám, že je dnes trochu opatrnější doba. Já se ale snažím nářadí hodně využívat, aby z toho ta panika opadla. Stavím bednu, stahuji kruhy, používám i hrazdu. Samozřejmě za dozoru a dopomoci. Děti se nebojí, zvládají to dobře. A i ty opatrnější během chviličky zjistí, že se není čeho bát. Když jim pomůžete, zvyknou si. A já vím, jak jim dopomáhat a jistit je. Takže nářadí využívám ráda.

Co je pro vás při cvičení nejen s nářadím nejdůležitější?

Dodat dětem sebejistotu v pohybu. Aby zjistily, co dokážou. Aby měly tu možnost si všechno vyzkoušet a třeba přijít na to, že některé cviky, které zpočátku odmítaly dělat bez pomoci, zvládnou dobře samy. Někdy se setkáte s opatrnějšími vyučujícími, kterým to, co děláme, přijde moc rizikové. To pak uberu a snížím nároky. Ale děti chtějí vyzkoušet všechno. Když přijdou do tělocvičny, kde je postavené nářadí, vidíte na nich, jak se jim rozzáří oči a propukne ta spontánní radost. A pak i paní učitelky kolikrát zjistí, že o nic nejde a je dobře tyto prvky zařazovat.

Jakou máte na své hodiny zpětnou vazbu?

Moc hezkou jak od dětí, tak od paní učitelek. Chválí si to. A víte, co je nejlepší? Když děti odcházejí po hodině a slyšíte je, jak ve dveřích pokřikují, že to byl nejlepší tělocvik, jaký kdy měly. To je to, co vás nabíjí.

S dětmi pracujete dlouhodobě. Jaká je podle vás současná úroveň jejich pohybové gramotnosti?

Obecně se říká, že zdatnost dětí jde dolů. To ano, také to pozoruji, ale zase bych chtěla krotit paniku. Rozhodně se nekoná žádná tragédie. Mezi dětmi je stejně šikovných a méně šikovných, jako jich bylo vždycky. Dnes ale mají hodně dalších mimosportovních podnětů, které je v pohybovém rozvoji brzdí. Je to i o tom, k čemu jsou vedené doma. Nechodí ven, nelezou po stromech, nedělají to, co jsme třeba dělali my. Takže pak ani nemají smysl pro zodpovědnost samy za sebe. Nedokážou odhadnout, co zvládnou, a co už ne. I to se je snažím na svých hodinách naučit, a právě proto se nevyhýbám cvičení s nářadím.

Už skoro dvacet let pracujete s dětmi v rámci kroužků, vaší specializací jein-line bruslení. Je něco, v čem vás projekt Trenéři ve škole obohatil?

Určitě. Je to velká inspirace pro každého trenéra, který si tím projde. Už jen školení, které trenéři před zapojením do projektu absolvují, jim rozšíří obzory. A pak samozřejmě i ta samotná praxe. Dá se z toho čerpat i při sestavování tréninků na kroužky.

A jak velkou inspirací je podle vás projekt pro děti?

Velkou, a to nejen pro ně. Je to inspirace i pro paní učitelky, které díky tomu, že se trenérů v jejich hodinách střídá hodně a každý má trochu jinou specializaci, získají zásobu nových cvičení. Ty pak mohou využít v hodinách, které vedou samy. A děti tím mají větší šanci se posouvat. Hlavní je, aby je tělocvik bavil a aby měly k pohybu pozitivní vztah.